Grenoble: V podhůří Alp

Aktualní téma
Váháte, jestli se vydat či nevydat jako krajánek se svým ranečkem do neznámých končin na Erasmus vandr? Jestli opustit zaběhané pohodlíčko důvěrně známého domova, důvěrně známe Olomouce, důvěrně známých kamarádů a spolužáků, důvěrně známé katedry a podívat se, jak to chodí jinde? Abych to shrnula, pokud se vám aspoň malilinko chce, tak do toho jděte, nebudete litovat. A pokud se zrovna v těchto dnech rozhodujete ne jestli, ale kam, podsouvám vám tímto malou reklamu na jednou krásné francouzské město.
Já sama jsem vyrazila na Erasmus strategicky ve druháku (ročník, kdy se „nic neděje“) a to do Grenoblu, slavného dějiště zimní olympiády v roce 1968. Tohle město, jehož kořeny sahají – jak už to ve Francii bývá – až do starověku, je asi o polovinu větší než Olomouc a vzhledem k několika univerzitám a vysokým školám, které zde sídlí, také plné studentů.

Pokud vás na Erasmu láká ani ne tak studium, jako spíš poznávání cizích krajů (a tak nějak přiznávám, že jsem na tom byla podobně), je Grenoble výborný výchozí bod pro nejrůznější cestovatelské juchání. Město je kompletně obklopeno horami, přímo z oken koleje vidíte nádherný alpský masiv Belledonne, prostě pohádka. Na jaře a na podzim se tady nabízí spousta možností podniknout s novými souputníky nějaké to randonnée, u kterého se možná dost zapotíte (pro mě byl nezapomenutelný výšlap na Mont Saint-Eynard se starobylou pevností). Jinak by byl samozřejmě hřích nevydat se na lyže, což můžete v podstatě od konce listopadu zhruba do poloviny dubna. S lyžemi si nemusíte dělat starosti, ve městě je několik bazarů, kde celou výbavu pořídíte v podstatě za hubičku (moje lyže mě stály 12 euro a přežila jsem! J) a hurá na svah! Les 2 Alpes, Alpes d’Huez, Chamrousse, Les sept Laux, to jsou asi ta nej střediska v okolí města. Aby  nezůstalo jen u hor, z Grenoblu je to relativně blízko do Provence a k moři, hlavně na jaře to prostě musíte zažít. Na zbytek lákavých cílů už určitě přijdete sami při toulání prstem po mapě. J Francie je samozřejmě pro našince v lecčems dražší destinací, takže pokud chcete při cestování ušetřit, určitě doporučují spolujízdu (covoiturage), která tu funguje na výbornou a dostanete se většinou všude, kam potřebujete. Pokud chcete ušetřit i na noclehu a k tomu zažít něco neobvyklého, můžete se jako my pustit do couchsurfingu.

Teď ale zpátky do Grenoblu. Ve městě samotném je toho taky hodně k vidění, je tu nepřeberné množství kulturních akcí (vyplatí se sledovat každý měsíc univerzitní kulturní zpravodaj Un Tramway Nommé Culture) a hodně aktivní je i samotná erasmácká organizace Integre. Já s Jitkou (moje prima souputnice z katedry dějin umění) a naší řecko-česko-holandsko-španělskou partičkou jsme toho díky nim zažili opravdu hodně a hlavně, je to skvělá příležitost, jak se seznámit s novými lidmi. Protože, co si budeme povídat, možná jsme na to šly špatně, ale s francouzskými spolužáky a spolužačkami se nám moc přátelství navázat nepovedlo. Vůči zahraničním studentům jsou milí, pomůžou a poradí, ale jinak jsou spíše rezervovaní. Tak třeba se zrovna vám podaří prolomit ledy! :D
Jiná situace samozřejmě nastává na kolejích. Ty lze pochopitelně jedině doporučit, ať už z hlediska vašeho sociálního života, tak kvůli úspoře. Studentské bydlení je jinak opravdu drahé, proto jsem bez váhání sáhla po této možnosti. Za 170 euro měsíčně vlastní pokoj, ale také kulturní šok v podobě tureckých záchodů a občasných mravenců v kuchyni od některých čistotných spolukolejníků. Ovšem po čase si člověk zvyknul a ony měsíce bydlení na (mezi studenty lecjakými pověstmi opředeném) Rabotu pod pevností Bastille a každodenní procházky dolů do centra s výhledem na Alpy měly svoje kouzlo.
A konečně, jak už jste si asi všimli, moc jsem zatím nepopsala mé dojmy ze samotného studia. Nechtěla jsem vás totiž hned na začátku vyděsit. (Ne, samozřejmě přeháním J) Univerzita Pierre-Mendès-France se nachází v obřím moderním kampusu na okraji města, takže je to úplně něco jiného, než naše starobylá „filda“ v centru Olomouce, ale rozhodně to má něco do sebe. Pro našince je zpočátku asi největší můrou výuka ve francouzštině, taky jsem měla první den chuť se otočit a jít domů, ale všechno se dá zvládnout. Učitelé i paní koordinátorka, všichni jsou moc milí a i když po vás na konci chtějí výsledky, není to žádné pekelné mučení. Organizace výuky je trochu jiná, jede se po dvouhodinových blocích a seminář navazuje většinou rovnou na přednášku, takže najednou máte před sebou nekonečnou čtyřhodinovou výuku s krátkou přestávkou. V kombinaci s tím, jak má člověk nastražené uši, aby vůbec něco pochytil, a s aktivním společenským a kulturním životem máte pak co dělat, abyste neusnuli cestou na tramvaj nebo do knihovny (která je opravdu... velká a z mého pohledu skvělá!). Časem si ale na tenhle režim zvyknete – nic jiného vám totiž nezbývá. Čemu se nevyhnete, jsou Francouzi tak milovaná exposé, čili různé quasi seminárky nebo práce ve dvojici (v rámci výuky jsme se dostali i k archivnímu výzkumu). Je to dobrý trénink pro některé závěrečné zkoušky, kde takové exposé na zadané téma píšete přímo na místě (prostě vás zavřou do místnosti a máte čtyři hodiny na to, abyste tvořili).
Protože jsem se nějak rozepsala, budu to muset utnout – jednoduše, čtyři a půl měsíce v Grenoblu utekly jako voda a přes všechny lapálie (jako je například francouzská byrokracie – to by vydalo na samotný článek) to byl skvělý a nezapomenutelný semestr. A protože tam od té doby nikdo od nás nezavítal, tak tam honem někdo jeďte, ať v Grenoblu na naši katedru nezapomenou! J
Zuzana Orálková









Môj rok na CEU

Aktualní téma
Dlho som vedela, že by som si rada vyskúšala štúdium na mnohými našimi pedagógmi ospevovanejCentral European University v Budapešti. Mnohí sme počuli o fantastických prednášajúcich, vynikajúcej atmosfére a úplne novom svete, ktorý sa im v Budapešti otvoril. Prihlásila som sa teda, zvedavá na ten zázrak, spojac svoju ambíciu študovať maďarčinu s pobytom na prestížnej univerzite.

Vďaka Erazmu sa mi podarilo dostať sa na školu takpovediac „zadarmo“, čiže bez absolvovania náročných prijímačiek a vytváranie diplomovej práce a zároveň zarovno študovať predmety ročného študijného programu judaistiky i histórie.


Pre tých, ktorý zatiaľ o tejto škole nepočuli, Central European University je univerzita s magisterskými ročnými alebo dvojročnými rovnako ako aj doktorandskými programami. Ide o univerzitu s americkou i maďarskou akreditáciou ktorá spája spôsob štúdia bežný v Štátoch a dostupné umiestnenie v strednej Európe. Toto všetko som vedela, keď som na univerzitu prišla, ale čo to vlastne znamená?

Najvýraznejšie rozdiely pre mňa boli v spôsobe vedenia hodín. Hoci my máme na katedre obrovské šťastie na vyučujúcich, ktorí prevažne vedú svoje semináre ako semináre, čiže čítame texty a spoločne analyzujeme pramene, nie na každej katedre to funguje rovnako. Na CEU je tento spôsob vyučovania posunutý ešte o kúsok ďalej. Vyučujúci zadáva texty. Tie si študenti skutočne naštudujú, pretože hodina prebieha ich diskusiou o problémoch, ktoré v texte našli, o nejasnostiach, ktoré sa v nich vyskytli a vyučujúci debatu len usmerňuje, dopĺňa otázkami, prípadne ponúka ďalší, napríklad obrazový materiál. Rozhodne ale nefunguje ako prednášajúci, ktorý odrozpráva učivo študentom, ktorí nasledovne zodpovedia otázku o čom bol prečítaný text v dvoch holých vetách. Môj osobný dojem z hodín bol, že diskusia prebieha na oveľa vyššej úrovni ako som zvyknutá doma. Študenti, pochádzajúci z rôznych krajín a venujúci sa rôznym témam, zapájajú do diskusie svoje vlastné poznatky z filozofie či literatúry, z ich vlastného výskumu na diplomovej práci ale i z ostatných hodín. Úroveň debaty je potom skutočne vysoká, ja osobne som získala množstvo študijných podnetov nie len od vyučujúcich ale najmä od spolužiakov, ktorí ma svojimi referenciami podnietili k naštudovaniu tém o ktorých som doposiaľ hlbšie znalosti nemala. (Špeciálne by som vyzdvihla rozličné smery v historiografii najmä modernej, ktorým som sa v bakalárskom štúdiu venovala len veľmi okrajovo a svoje nedostatky som pocítila bolestne.)

spp.ceu.edu

Veľkou výhodou takéhoto spôsobu vyučovania je, že vyučujúci môže zaujímavým spôsobom kombinovať texty rôznych žánrov (ale napríklad aj filmy a videá) takže takéto štúdium je veľmi príjemné. Rovnako je výhodou, že nikto neskúša študentov z toho čo sa preberá na seminároch. Je to pomerne logické, ako chcete skúšať študentov z ich diskusie, v ktorej je z textu pre každého dôležité niečo iné? Nedáva ani zmysel písať testy z textov, ktoré sa prebrali, pretože na každú hodinu, aspoň podľa mojich skúseností, môže byť zadaných 40 až 60 strán anglického textu. Semináre sú teda zakončené seminárnou prácou „research paper.“ Názov nie je len symbolický, ale skutočne študent musí urobiť vlastný výskum, viac krát prácu konzultovať a naštudovať pomerne veľké množstvo literatúry. Práca býva v rozsahu asi 12 až 15 normostrán. Samozrejme téma musí určitým spôsobom korešpondovať s témou seminára, ale každý študent má možnosť prispôsobiť si ju podľa svojho záujmu a podľa toho čo je pre neho v jeho štúdiu prínosné. Poznatky seminára teda aktívne aplikuje v tejto práci a tak preukáže svoje vedomosti získané počas semestra. Nedá mi nepodotknúť, že v tomto prípade máme výbornú školu na našich seminárnych prácach kde vyučujúci rovnako nemajú záujem o žiadne kompilácie, ale samostatnú analýzu prameňa, hoci aj malého.

Samozrejme, že na univerzite prebiehajú aj prednášky. Nie je to však zvyčajná séria prednášok učiteľov spojených s konkrétnym seminárom (Hoci aj semináre kombinované s prednáškami samozrejme možno nájsť v rozvrhu, učitelia majú pomerne veľkú flexibilitu štruktúry svojich hodín) ale sú to prednášky odborníkov pozývaných z rôznych kútov sveta. Vďaka prostriedkom, ktoré univerzita má si môže dovoliť pozvať Francisa Fukuyama, Natialie Zemon Davis, Shielu Fitzpatrick či Shlomo Avinieri-ho. Mnohí z významných odborníkov zo zahraničných univerzít pôsobia ako „visiting professors“ semester či dva na univerzite, takže profesorský zbor je namiešaný z rozličných národností rovnako ako študenti. Významných mien je skutočne veľké množstvo a každý si nájde to čo je pre neho zaujímavé podľa svojho zamerania. Ja osobne som ocenila napríklad maďarských historikov predstavujúcich svoje anglické publikácie k dejinám maďarských židov, pretože hoci sa snažím od konverzácie v obchode k čítaniu odbornej literatúry v maďarčine ma čaká ešte dlhá cesta.

youth-portal.com


Vyššie zmienené klady sú tým čo priťahuje študentov. Hľadajú iný spôsob vyučovania, často som sa stretla s tým, že sú unavení z bifľovania a chcú svoje poznatky aplikovať na reálnych problémoch. Keď som sa nad tým ale poriadne zamyslela i naši vyučujúci skutočne dávajú veľa snahy do toho, aby naše hodiny boli interaktívne, aby naše seminárne práce mali zmysel pre nás samotných, uvážme len, že máme absolútnu slobodu pri výbere ich tém. My sami sme tými, ktorí sa stavajú na odpor anglicko-jazyčným textom bez znalosti ktorých je ale naivné si myslieť, že môžeme robiť „vedu.“ Český a slovenský preklad odbornej literatúry výrazne zaostáva najmä v špecifických odboroch, čo viem z vlastnej skúsenosti z judaistiky. Preto si čoraz viac uvedomujem, že cudzojazyčné odborné texty na hodinách vďaka nám samotným chýbajú a je to len na našu škodu. Bez znalosti odbornej literatúry a terminológie sa predsa história písať nedá.

Venovať sa neustále len štúdiu by bolo v takom krásnom meste ako je Budapešť asi hriech. Ponúka mnoho zaujímavostí, ktoré sa dajú neustále objavovať. Škola v srdci mesta ponúka vynikajúci štartovací bod pre prechádzky po pobreží Dunaja, k slávnemu parlamentu, na hrad po reťazovom moste alebo len tak po úzkych uličkách centra.
Rovnako ma baví spoznávať svojich spolužiakov, pochádzajúcich z rôznych častí nie len Európy ale i sveta. Tento rok sa študenti zišli z takmer sto krajín sveta. Tým, že mnohý si robia už druhý magisterský titul alebo sa venovali vo svojej krajine pred nástupom na CEU rôznym mimo-akademickým činnostiam, je neuveriteľne zaujímavé sa s nimi rozprávať a dozvedieť sa veľa o nich i krajinách kde žijú. Samozrejme, že tieto rozhovory sú o to príjemnejšie, ak prebiehajú v príjemných budapeštianskych kaviarňach alebo populárnych ruin puboch kde sa dá v hipsterskej atmosfére sedieť v polozorpadnutých budovách na tých najčudesnejších kusoch nábytku či auta a popíjať populárny fröccs (víno a sóda).

Na záver by som rada zmienila niečo, čo má pre mňa momentálne asi najväčší význam. Ako som už zmienila, pedagógovia sa nám snažia vytvoriť na histórii čo najlepšie podmienky. Rovnako máme možnosť vycestovať a tráviť dva roky z päťročného štúdia v zahraničí. 
Čo „mám“ na CEU avšak v Olomouci mi chýba je fantastická atmosféra tolerancie a multikulturalizmu. Tolerancie, bez ktorej by taká masa študentov z rôznych krajín nemohla fungovať. Tolerancie inteligentných ľudí na určitej úrovni, ktorí si uvedomujú, že kultúrne rozdiely sú prínosom. Obrovská podpora menšín, práv žien i náboženských skupín ktorá na CEU s podporou HIRSI (Human Rights Initiative) neustále prebieha v podobe premietania filmov, rôznych zábavných akcii, prednášok, fotografických súťaží a mnohých iných aktivít. Páči sa mi, že všetci sú si skutočne vedomí, že každý pochádza z iného prostredia a má iné vzdelanie, často v odbore vzdialenom tomu, ktorý aktuálne študuje a informácie sa nepredkladajú ako samozrejmosť rovnako ako ich poznanie nie je samozrejmosťou. Táto skutočnosť pre mňa bola perfektnou školou v uvedomení si, že 1.) európske (prípade euro-americké) dejiny a udalosti nie sú tie najdôležitejšie a jediné, a to čo mi pokladáme za samozrejmé poznanie nie je na opačnej strane sveta nevyhnutne dôležité alebo samozrejmé, či už ide o pád Berlínskeho múru alebo koniec druhej svetovej vojny a 2.) nutnosť vysvetľovať aj tie najzákladnejšie informácie, ktoré spolužiakom podávam (keďže nie je samozrejmosťou že o nich vedia) ma naučila sústrediť sa na podstatu a význam, neustále byť konkrétnou a nie sa strácať vo vzletných slovách ktoré v skutočnosti nič neznamenajú a zároveň si overiť či skutočne rozumiem tomu, čo hovorím. (Znie to banálne, viem ale zamysleli ste sa podrobnejšie nad pojmami ako revolúcia, prevrat a povstanie napríklad v kontexte maďarských udalostí v roku 1956 a toho, aký režim používal aké označenie?)

Mne sa potvrdilo, že CEU je skvelá. Zaslúži si pozitíva ktoré som o nej počula, kým som mala možnosť si štúdium na nej sama skúsiť. Oceňujem štýl vyučovania ale rovnako aj pedagógov s veľmi profesionálnym ale zároveň priateľským prístupom, vďaka ktorým som cítim na univerzite ako doma. Vo svojom štúdiu sa snažím sústrediť najmä na judaistiku a históriu, ktoré sú mojimi študijnými odbormi i na domácej univerzite. Môj Erazmus nie je jedna párty za druhou, ale je to pre mňa vytúžený akademický zážitok, ktorý ma dúfam posunie k môjmu cieľu stať sa dobrou profesionálnou historičkou zasa o niečo bližšie.
Jana Turanska

www.mladiinfo.eu 



Nové číslo časopisu

Stahujte zde --> PalacKHI_9 <--
Návod k použití:
Nalistujte si stranu číslo 3 a upečte si vánočku podle receptu o který se s námi podělil Květina. U vánočky zavzpomínejte na vánoční posezení U Magora. Přečtěte si o tom, jak Habsburkové jezdili na saních a jak probíhalo povstání ve Florencii čtrnáctého století. O československém letci, který jako první přeletěl nad protektorátem se dočtete na straně číslo 6 a potom už vám zbývají jen přihlášky na Erasmus a oslavy Saturnálií!

Interview doc. J. Stejskal

Aktualní téma

HISTORIE CESTY K HISTORII

Jaká byla vaše cesta k studiu historie?

Já jsem původně historii studovat nechtěl. Historie mě vždy bavila, ale spíš v doplňku s něčím. Velice mě zajímala ještě fyzika, deskriptivní geometrie, proto jsem zajásal, když se objevily zprávy, že v Brně otevřou mezi-univerzitní studium zaměřené na rekonstrukci historických památek, tedy nikoliv restaurování, ale rekonstrukce - šlo o stavební záležitosti, konstrukce, úpravu a zachraňování kleneb, trámů, statiky atd., a zároveň se měly učit některé věci na historii a na kunsthistorii. Proto jsem se intenzivně připravoval na toto studium, chodil jsem  (jako gymnazista) i na střední průmyslovku poslouchat některé předměty. Nakonec se však tento obor neotevřel. Nezbylo mi tedy nic jiného než historie. V Olomouci se tehdy dala studovat historie jenom v kombinaci, z čehož kombinace historie s bohemistikou se mi zdála nejpřijatelnější, a časem jsem si přibral k tomu ještě filozofii. Moje studia v podstatě ležela v těsně popřevratovém období, což bylo skvělé období, kdy se znovu zakládaly některé zrušené obory i otevíraly mnohé netušené možnosti.

Prošel jste potom mnohými zahraničními univerzitami - nejprve Středoevropská univerzita v Budapešti (CEU) pak další. Která z nich byla pro vás nejpřínosnější?

Musím říci, že CEU byla báječná, bylo to něco naprosto jiného. Dnes by to už zřejmě nikomu až tak výjimečné nepřipadalo. Idea zakladatele CEU byla shromáždit studenty z celé střední Evropy na jednom místě a přivézt tam profesory, z níž někteří byli kmenoví, jiní různě dojížděli. Místní knihovna byla neustále dovybavována knihami, o kterých se tehdy u nás nikomu ani nesnilo. Učili tam slavní profesoři, o kterých se člověk dozvídal jenom prostřednictvím časopisů: J. Le Goff, J.-C. Schmidt, Susan Reynolds... Způsob práce byl úplně odlišný - hodně spočíval v samostudiu, načíst spousty textů, které se později diskutovaly. Kurzy byli velmi intenzivní, daleko intenzivnější než tady, kde se hodně chodí do školy a málo studuje, což je však neduh českého školství, z kterého se stále nemůžeme vymanit. Na CEU naopak těžiště leželo ne v přímé výuce, ale v samostudiu v knihovně. Člověk musel hodně číst, v našem případě i dohnat absenci kvalitní literatury způsobenou komunisty, jelikož u nás základní literatura scházela. CEU byla pro mně jednoznačně nejvíc posouvající zkušenost - už jen to, že se studovalo v angličtině, v onom čase jsme totiž u nás uměli anglicky málo.

Pak jste strávil dva roky v Itálii.

Ano, nejprve jsem ale absolvoval doktorské studium, při tom jsem ale dělal spoustu jiných věcí. Začínal jsem v Rádiu Svobodná Evropa, pak jsem pracoval tři roky pro poradenskou společnost Pricewaterhouse Coopers, a stále jsem uvažoval, čím se vlastně budu živit. Rozhodující bylo, že jsem si požádal o studijní pobyt na Harvardově institutu ve Florencii. Harvard v Itálii - to je přece asi nejlepší kombinace jaká může být! Byl jsem tam na půl roku, vrátil se, posléze se na rok znovu vrátil - jelikož nikde nebylo psáno, že si oficiální žádost o hostování nemůže poslat i Neameričan. Člověk tam měl skvělé podmínky ke studiu, archivy, knihovny, setkání s mnoha odborníky, kteří dnes už většinou nejsou v Evropě, ale v Americe.

Neměl jste někdy chuť v Itálii zůstat?

Samozřejmě, že měl, byla k tomu i jistá hypotetická příležitost. Z osobních důvodů jsem ji však nevyužil a když jsem ji chtěl, tak se už nenaskytla. Na druhou stranu si nedělám iluze, každý, kdo v Itálii žije, si uvědomí, že život je tam složitý. Jste-li na Harvardu v Itálii, tak jste ve zlaté kleci, velice vzdálené od běžného života, a to i finančně. Pro historika je to krásný - "dolce vita", který ale nemá s realitou hodně společného. 

Kouzlo je tedy v tom, že je tam člověk jen krátko.

Určitě. Ta země má své problémy, obecně si myslím, že při pohledu na životní úroveň průměrných lidí (co všechno si člověk může dovolit - školu, zdravotní péči, dovolená) je ta naše úroveň vyšší, byť samotné srovnání obsahu peněženek vychází v náš neprospěch. My si ovšem nedovedeme představit, co všechno tam běžní lidé prožívají, jak obrovské jsou jejich životní náklady, jejich život je jednoznačně skromnější. Čím více se člověk pohybuje po cizině, tím více zjišťuje, že se tady nemá úplně špatně.

Poslední rok a půl jste vedoucím katedry historie. Je to náročná funkce, omezuje vás nějak v práci na vlastních projektech?

Hodně se změnilo od minulých dob. Katedry mají ekonomickou samostatnost, to znamená, že na vedoucím katedry spočívá i kontrola vlastního rozpočtu. Navíc moje působení je poznamenáno faktem, že se chystá rekonstrukce budovy, na níž se chci aktivně podílet. Nečekal jsem, že to budu dělat, ale nezatěžuje mně to. Zastávám však myšlenku - a kolegové se s ní ztotožňují - že by tuhle funkci člověk neměl zastávat dlouho, tedy se po rozumném období střídat. Jsem tak asi už v polovině svého funkčního období a o další nechci usilovat. Asi je to nejlepší doba na to, aby mě to náhodou nezačalo bavit (smích).

Někdy je lepší v nejlepším přestat.

Přesně tak. Jistým způsobem to člověka omezuje, protože se už nestará jenom o sebe, ale o mnohé jiné věci - granty, smlouvy, pracovní úvazky, studentské problémy - studentů na katedře už jsou stovky. Není to nic neřešitelné, dramatické, ale zaměstnává to.

STŘEDOVĚK A NOVÉ STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

Přejděme teď k vašemu zaměření, co je středověk. Proč se mu věnujete, čím vás fascinuje?

Nepatřím k těm historikům, kteří nechtějí slyšet o jiných historických obdobích. Stalo se mi několikrát na konferenci, že řečník něčím argumentoval a já se mu snažil vyvrátit tezi přinášející „absolutní novinky“ poukázáním na starší historické období. A odpověď byla: „Toto není moje období, to mě už nezajímá." Baví mě i novější dějiny, samotná periodizace je přece umělá. Lidé neusnuli jednoho dne v středověku a nevzbudili se v novověku, ani generace takto nefungovaly. Zajímal mě i starověk, avšak myslím, že starověk se z ČR strašně těžko dělá. Aby člověk uspěl v klasických studiích, musel by se minimálně vyrovnat italským, francouzským historikům, a k tomu tady není literatura ani tradice, nepočítáme-li egyptologii nebo výjimky jako Bedřich Hrozný. Jestli je nějaká stará historie, kde člověk vidí přímou linii k současnosti - počátek nejrůznějších fenoménů, tak je to středověk. Je to evropské dědictví.

Přece jen, specializujete se i na zahraniční, italské dějiny. Přeložil jste vizitační deník italského kamalduliána Ambrogia Traversariho, čili váš záběr není čisto regionální.

Fascinovaly mě spíše dějiny nejoriginálnějších jedinců, kteří člověka něco naučí. A to byli lidé, kteří nesetrvávali na jednom místě, cestovali, korespondovali, Evropa byla v té době v tomto více propojená. Všichni uměli latinsky, mohli si psát, fyzicky se nikdy nepotkali a přece se považovali za přátele. I členění na obecné a národní dějiny považuji za překonané, byť jsou tady lokální rozdíly. Avšak originálních lidí v našem prostoru  - alespoň v starší době - není mnoho, třeba se vydat na jih nebo západ. Do Itálie mě přivedl vlastně Jeroným Pražský (c. 1367 – 1440), který tam sám kdysi odjel. Na cestě za ním jsem potkal jiné lidi, jiné prameny a teď se pohybuji v období raného humanismu.

Vrátím se k tomu, co jsem chtěl slyšet: je něco na středověku, co vás fascinuje, naplňuje údivem - na způsob romantismu 19. století, nebo to berete spíš cynicky?

Mám jistý druh cynického přístupu k historii, ale to mám i k současnosti. Naše doba ze středověku vyrostla, přímo do něj vede, formovala se naše současnost - etnická, národní, genetická, jazyková. Mnoho dnešních sociálních jevů je možno rozklíčovat ve středověku. Rozhodně ji nepokládám za nějakou temnou dobu, člověk by měl vždy pamatovat, že je mistrem minulosti, ale šaškem pro budoucnost. Já si nemohu dovolit nazvat svoje pra-prapředky „temnáři“ - tím bych riskoval, že se tak jednou bude nahlížet i na mě. Navíc jsou to naši přímí předkové - já mohu mít obdiv k antické civilizaci, ale necítím tam přímou linii, jen inspiraci.

Všechny výdobytky antiky nám tedy zprostředkoval "temný věk".

Přesně tak. Myslím, že hlavní důvod, proč tolik obdivujeme antiku je to, že nám byla zakódována našimi předky ve středověku, kteří chtěli trochu jiný život, ohlíželi se, kde by našli vzor a nalezli ho v antice. Kdyby neměli o antiku zájem, tak dnes o ní nevíme vůbec nic. Za to všechno vděčíme jim - jejich pídění, obdivu k nádherným textům, i kritičnosti, která se zrodila ve středověku. Vnímám to spíš než temnou dobu jako laboratoř, ve které se naše doba zrodila. Antika je spíše vzdálená inspirace, i lidé žijící ve středověku v Římě se domnívali, že stavby vůkol nich jsou dílem obrů.

Dnes často v diskusích zaznívá, že konzervativnější hodnoty jsou označovány za středověké. Už jste řekl, že to nebyla doba temna, avšak byly tu jisté věci, jako např. monopol Církve v alespoň v intelektuální rovině. Na druhé straně - v 20. st. jsme byli svědky obrovských barbarství, a přitom je to "moderní" doba. Byla doba středověku barbarská nebo divoká?

To bych si netroufal říci. Nejprve k tomu monopolu Církve. Musíme si uvědomit, že tehdy byli věřící všichni. "Monopol Církve" je náš dnešní pohled.

Čili my dnes vidíme Církev jako něco samostatného a oni byli přímo její součástí. Je asi složité popisovat něco, čeho jste součástí.

Určitě. Pokud zde byla kacířská hnutí, pokusy o reformy, tak to bylo z obavy, že Církev není vedena správně. Oni nechtěli odmítnou Církev, chtěli ji změnit. Ani humanistické hnutí není hnutím od Církve. Vždy se počítalo s Bohem. Já si myslím, že společnost nebyla více barbarská, samozřejmě děly se kruté věci. Společnost však měla svým způsobem daleko větší úctu k lidskému životu, než pak ve 20. století. Když se ve středověku trestalo, a to velice krutě, věřilo se, že se ničí spíš fyzická stránka daného člověka - navenek se všem ukazovalo, co se stane, když přestoupí jisté hranice. Ale většinou přáli věčný život i odsouzenému, věřili že bude souzen i někde výše. Nevidíme však snahu o zničení lidské existence jako takové.

Jak se to děje v 20. století.

Když to srovnáme s mechanickým zabíjením 20. století - totalitní režimy nepřejí věcný život, chtěly zničit lidi jako takové, zničit jejich duši. Připadá mi to mnohem barbarštější než čtvrcení člověka, když mu předtím dopřáli kněze. Netřeba si to ovšem idealizovat, byly i případy, kdy lidé vzdali snahu o záchranu života, ale upálení kacíře bylo vždy vnímáno jako prohra. Vítězstvím by byla konverze odsouzeného. Z tohoto hlediska mi připadá ta doba mravnější, i když je násilná, barbarská, špinavá.

To mě přivádí k další otázce - při diskusi o Evropské unii zaznívá často otázka křesťanských kořenů naší civilizace. Které to jsou, je to jenom svoboda a zní plynoucí sekularizmus?

Domnívám se, že řádná demokratická společnost musí být v principu sekulární. To umožnilo zdravé napětí mezi Církví a státem, jejich konkurenci, z čehož později vyplynulo jasné oddělení těchto složek. To považuji za velký výdobytek těchto vlivů - filozofie, práva, emancipace. Teď stojíme tváří v tvář společnostem, které neprošly tímto vývojem, vidíme, co se děje na středním východě, severní Africe a zjišťujeme, že zřejmě naše historická zkušenost není opakovatelná v jiných částech světa. Mix antické tradice, demokracie, sekularismu, i takových drobností jako spor o investituru,  vlastně není přenositelný a demokracie v takové podobě, jak ji vnímáme, není vždy realizovatelná někde jinde, byť jsme si mysleli, že touha po svobodě je lidskou přirozeností. Osobně si tedy myslím, že na světe dojde spíše k politickému a náboženskému rozrůzňování než spojování. Odkazování na křesťanské kořeny se však děje hlavně v zemích, kde ve skutečnosti tyto hodnoty úpí a formální účast na bohoslužbách dvakrát za rok nesvědčí o velkých křesťanských zásadách. Ale i když se tomu smějeme, ono to tu někde je - je zde to vnímaní "to jsme my" - "to jsou oni".

Konkrétně?

Např. v Maďarsku, na které dolehla uprchlická krize, se objevily znovu reminiscence na obhájce křesťanského světa, jak tomu bylo za čas Turků - to čím argumentuje Hunyadi, Korvín, Jagellonci, Habsburkové  - to se děje opět. Spíš si myslím, že si budeme více uvědomovat výhody našeho způsobu života, který vznikl tím historickým mixem, a ten si budeme chtít uhájit. Jak minule připomněl Umberto Eco, jsme na prahu nové epochy a snažíme se zastavit lavinu holou rukou - otázka zní, zda nehledat radši nějakou synergii než stavění se na odpor.

Jsme tedy svědky opakování historie, alespoň té z doby stěhování národů?

Osobně si myslím, že člověk v zásadě chce žít v zemi, kde se narodil – mezi svými. Tito lidé však zřejmě ztratili naději, že se tam pohne něco k lepšímu. Spojilo se navíc více faktorů najednou. Neutíkají jen Syřané, ale např. i Eritrejci - a to už nebudeme konfrontováni jenom s náboženskými, ale i civilizačními rozdíly. Analogie je proto možná s tím, jak tehdy na prahu stěhování národů ztratila naději etnika pod tlakem Hunů - oni utíkali, nepřišli dobíjet, ale nakonec to skončilo dobýváním. Naštěstí, forma je dnes jiná, není to řízená invaze. Každý by si však měl zvážit, jak by se choval v jejich roli.

Když Řím dobyl Řecko, říkalo se, že posléze pak Řecko dobylo Řím svou kulturou, poraženému Římu se povedlo to samé s barbary. Stane se něco podobné i dnes - "přemůže" náš způsob života způsob života imigrantů?

Byla by to ideální verze, kdyby se ze Syřanů stali noví Češi nebo Slováci a postupně se úplně asimilovali. To se třeba stávající syrské komunitě v ČR stalo - zcela se asimilovali. Jenže teď nám zde přicházejí masy. A zkušenost je taková, že západní společnost, která s tím má delší zkušenost, to nezvládla.

Narážíte teď ghetta v Paříži a pod.?

Přesně. Dopustili, aby se Alžír a Maroko "přestěhovaly" do Paříže. To samé nebezpečí hrozí zejména ve Francii a Německu, kam si uprchlíci přinesli všechny neduhy své civilizace. Spíše než zadržovaní laviny holou rukou bychom měli přemýšlet, jak se vyhnout těmto problémům, jak je zakomponovat do naší společnosti, co ovšem znamená onou komunitu rozpustit. Dobrá řešení nabízí Rakousko, aby každá vesnice přijala jednu rodinu, prostě nevytvářejme nikde ghetta. Imigrantům se to samozřejmě nebude líbit, nám by se to asi také nelíbilo. Má-li však naše civilizace přežít a mají-li být asimilováni oni do naší civilizace a ne my do jejich, tak je musíme rozptýlit a trvat na jistých sekulárních zvyklostech.

Které to například jsou?

Např. nošení šátku - závoje je u nás u žen obvyklé, zejména na venkově, nebo třeba u řeholnic. Avšak do naší kultury zcela nepatří zakrývání tváře - tvář zakrýváme už od římských dob jen mrtvým, či si ji zakrývají bandité. Měli bychom tedy stanovit jasná pravidla hry. Pokrývka hlavy – proč ne, zakrývání tváře v žádném případě. Stejně tak by jsme měli trvat na tom, aby jejich náboženští vůdci, kteří by zde měli působit, prošli naším, evropským školstvím, aby nám neimportovali jiné normy.

K ČEMU JE DOBRÁ HISTORIE

Napadl mě teď jeden citát, který je i na jedné expozici v Osvětimi, často se obměňuje, ale v zásadě jde pořád o to samé: "Kdo nezná dějiny, je odsouzen k tomu, aby si je přežil ještě jednou." Je proto dobré studium dějin na poučení se nebo se historie neopakuje?

Dle mého názoru ani jedno zcela nefunguje. Určitá forma poučení z dějin může být. Vidíme slepé uličky, na které bychom měli pořád upozorňovat, např. totalitní režimy. Můžeme vidět některé jevy, symptomy, které se často v dějinách opakují, chování skupin lidí, když se schyluje k určitým průšvihům. Upřímně řečeno, hysterie, která teď vládne okolo uprchlické krize mi připomíná druhou republiku. Hubí nás vlastní strach – utečenců do ČR prozatím dorazilo asi tolik, že by nezaplnili ani biograf, natož naše města. Musíme být však připraveni, uvažovat racionálně, hysterie je k ničemu.

Jistá atmosféra strachu?

Atmosféra strachu, nálepkování lidí  - „Vy jste ta pražská kavárna..." Takhle přesně nadávali třeba Karlovi Čapkovi. Karel Čapek, který byl ještě v létě 1938 hrdina, byl v podstatě v zimě téhož roku uštván k smrti - a to v zásadě Čechy. Najednou se projevily potlačené pudy, všechny ty frustrace. Takže jisté obdobné symptomy můžeme spatřovat a historici by na ně měli upozorňovat. Ale myslím si, že neumějí předpovídat budoucnost. Analogie nikde zcela nefungují.

Kauzalita tedy v dějinách neplatí.

Neplatí, nikdy nejsme schopni analogii přesně rozeznat, abychom byli schopni stanovit, co se stane, byť některé symptomy schopni rozeznat jsme. A co se týče Osvětimi - tam vidíme tak strašné následky některých symptomů. Dalo by se říci, že tam je možná onen citát platný, protože dokážeme rozeznat věci vedoucí k rasismu a z něho plynoucí násilná řešení. Tedy v některých věcech to platné je, ale obecně historie jako učitelka života nefunguje. To je jenom zbožné přání. Nestaneme se mistry budoucnosti.

Jaký je tedy smysl studia dějin? Jak mají třeba prváci na historii odpovídat na otázku, proč studují dějiny?

Smysl toho studia je daleko lépe porozumět světu. To znamená porozumět, proč se některé věci nejspíš dějí, z čeho některé věci vyrostly a hlavně kriticky hodnotit informace, které člověk má. Historik se naučí kriticky hodnotit prameny, pracovat s literaturou, diskriminovat falešné stopy, třídit informace, kritičtěji hledět na fakta, než jak jsou všem předkládána. Čím více lidí bude schopno porozumět současnému světu a vysvětlovat to svému okolí - ve školách, archivech, rozhlase, tisku - kdekoli se ocitnou, tím bude společnost víc imunní vůči nebezpečným zjednodušováním. Mnozí, hlavně politici, nám podávají velmi zjednodušené vidění světa, dobré tak na svádění davu. Studenti historie, a vůbec studenti humanitních oborů jsou tady od toho, aby společnost vlastně chránili.

Dnes se ale volá po technickém vzdělání.

No dobrá, ale k čemu nám to bude, když nebudeme žít ve svobodné společnosti, protože nebudeme mít lidi, kteří nás budou schopni ochránit, vysvětlit nám jisté jevy včas. Konec konců, i v praxi to platí - jak jsem zmiňoval, pracoval jsem v jedné poradenské společnosti, kam si mě vybrali proto, že jsem byl historik. Kupř. přišla jistá zahraniční banka, která si chtěla koupit jistou českou banku a nechala si naší firmou vypracovat na onou českou banku posudek. Takže já jsem třeba seděl v archivu oné české banky, zkoumal smlouvy, úvěry rozdané po celém světě, pátral po dlužnících. Protože firma potřebovala někoho, kdo umí pracovat se střípky informací a kdo umí rychle vydat obraz situace. A propos, zakladatel CIA si rovněž najal historiky - to jsou nejlepší analytici, protože umějí pracovat se zlomky informací různých druhů pramenů, kombinovat a skládat je do různých výpovědí. (Neříkám, že se máme stát špiony.) Historik - se strukturovaným a kritickým viděním světa, které při studiu získá - může pracovat téměř kdekoliv.

Takhle vzdělaní lidé jsou tedy jakousi garancí občanské společnosti.

Společnost, která se vzdá humanitních oborů jde po cestě do pekel. Proč komunisté nejvíc útočili na humanitní vědy, sociologii jako „buržoazní“ vědu zrušili úplně? Protože nepotřebovali někoho, kdo jim bude připomínat, že jsou totalitním režimem.

Často se ale argumentuje, že stovky absolventů z filozofické fakulty společnost není schopná zaměstnat.

Teď posloucháme svým způsobem materialistické a pseudo-komunistické uvažování, že existuje nějaká materiální základna a humanitní obory jsou jen třešničkou na ní: „Až si na to v Škodovce vyděláme, tak pak se můžeme věnovat historii." To je nesmysl. Ve společnosti to nikdy tak nefungovalo, vždy to běželo ruku v ruce. A představa, že celou mladou generaci naženeme do průmyslu - je přece každého věcí, co chce v životě dělat. Hlavně, představa o nezaměstnaných historicích, filozofech atd. je zkreslená. Statisticky to je jinak. Většina z našich studentů - těch nejlepších - si dříve nebo později práci v oboru našla. Ti méně dobří jinde, ne přímo v oboru, já sám jsem vystřídal oborů více a není na tom nic špatného. My nejsme žádní služebníci průmyslu, navíc si musíme uvědomit, že podíl průmyslu u nás je o hodně a nezdravě vyšší než v ostatních západních zemích, kde je daleko větší podíl služeb - poradenství, vyspělých technologií. Snad se tak bude dít i u nás a konečně opustíme marxistickou tezi, že nejdřív si musíme na historii vydělat a až pak ji můžeme studovat.

Na závěr - která kniha vás nejvíce v živote ovlivnila a možná by jste ji doporučil i jiným?

Ve studentských letech mě velice ovlivnila knížka Alberta Camuse - Mor. Je to velmi negativistická, existenciální práce, která ale v sobě nese hrozně pozitivní vědomí - že jsem pánem svého osudu, že se mohu svobodně o svém životě rozhodnout. Od těch dob jsem přesvědčen, že lidská vůle (pokud si to přiznáme) je absolutně neotřesitelná - a mám nezlomné přesvědčení, že kdybych například musel udělat zkoušku z anatomie, tak na tom sedím možná rok nebo dva, ale udělám to. Prostě když něco chci, tak to musím dát.

Děkuji mockrát za váš čas.
Patrik Paštrnák