Váháte, jestli se vydat či nevydat jako krajánek se svým ranečkem do neznámých končin na Erasmus vandr? Jestli opustit zaběhané pohodlíčko důvěrně známého domova, důvěrně známe Olomouce, důvěrně známých kamarádů a spolužáků, důvěrně známé katedry a podívat se, jak to chodí jinde? Abych to shrnula, pokud se vám aspoň malilinko chce, tak do toho jděte, nebudete litovat. A pokud se zrovna v těchto dnech rozhodujete ne jestli, ale kam, podsouvám vám tímto malou reklamu na jednou krásné francouzské město.

Já sama jsem vyrazila na Erasmus strategicky ve druháku (ročník, kdy se „nic neděje“) a to do Grenoblu, slavného dějiště zimní olympiády v roce 1968. Tohle město, jehož kořeny sahají – jak už to ve Francii bývá – až do starověku, je asi o polovinu větší než Olomouc a vzhledem k několika univerzitám a vysokým školám, které zde sídlí, také plné studentů.

Pokud vás na Erasmu láká ani ne tak studium, jako spíš poznávání cizích krajů (a tak nějak přiznávám, že jsem na tom byla podobně), je Grenoble výborný výchozí bod pro nejrůznější cestovatelské juchání. Město je kompletně obklopeno horami, přímo z oken koleje vidíte nádherný alpský masiv Belledonne, prostě pohádka. Na jaře a na podzim se tady nabízí spousta možností podniknout s novými souputníky nějaké to randonnée, u kterého se možná dost zapotíte (pro mě byl nezapomenutelný výšlap na Mont Saint-Eynard se starobylou pevností). Jinak by byl samozřejmě hřích nevydat se na lyže, což můžete v podstatě od konce listopadu zhruba do poloviny dubna. S lyžemi si nemusíte dělat starosti, ve městě je několik bazarů, kde celou výbavu pořídíte v podstatě za hubičku (moje lyže mě stály 12 euro a přežila jsem! J) a hurá na svah! Les 2 Alpes, Alpes d’Huez, Chamrousse, Les sept Laux, to jsou asi ta nej střediska v okolí města. Aby  nezůstalo jen u hor, z Grenoblu je to relativně blízko do Provence a k moři, hlavně na jaře to prostě musíte zažít. Na zbytek lákavých cílů už určitě přijdete sami při toulání prstem po mapě. J Francie je samozřejmě pro našince v lecčems dražší destinací, takže pokud chcete při cestování ušetřit, určitě doporučují spolujízdu (covoiturage), která tu funguje na výbornou a dostanete se většinou všude, kam potřebujete. Pokud chcete ušetřit i na noclehu a k tomu zažít něco neobvyklého, můžete se jako my pustit do couchsurfingu.

Teď ale zpátky do Grenoblu. Ve městě samotném je toho taky hodně k vidění, je tu nepřeberné množství kulturních akcí (vyplatí se sledovat každý měsíc univerzitní kulturní zpravodaj Un Tramway Nommé Culture) a hodně aktivní je i samotná erasmácká organizace Integre. Já s Jitkou (moje prima souputnice z katedry dějin umění) a naší řecko-česko-holandsko-španělskou partičkou jsme toho díky nim zažili opravdu hodně a hlavně, je to skvělá příležitost, jak se seznámit s novými lidmi. Protože, co si budeme povídat, možná jsme na to šly špatně, ale s francouzskými spolužáky a spolužačkami se nám moc přátelství navázat nepovedlo. Vůči zahraničním studentům jsou milí, pomůžou a poradí, ale jinak jsou spíše rezervovaní. Tak třeba se zrovna vám podaří prolomit ledy! :D

Jiná situace samozřejmě nastává na kolejích. Ty lze pochopitelně jedině doporučit, ať už z hlediska vašeho sociálního života, tak kvůli úspoře. Studentské bydlení je jinak opravdu drahé, proto jsem bez váhání sáhla po této možnosti. Za 170 euro měsíčně vlastní pokoj, ale také kulturní šok v podobě tureckých záchodů a občasných mravenců v kuchyni od některých čistotných spolukolejníků. Ovšem po čase si člověk zvyknul a ony měsíce bydlení na (mezi studenty lecjakými pověstmi opředeném) Rabotu pod pevností Bastille a každodenní procházky dolů do centra s výhledem na Alpy měly svoje kouzlo.

A konečně, jak už jste si asi všimli, moc jsem zatím nepopsala mé dojmy ze samotného studia. Nechtěla jsem vás totiž hned na začátku vyděsit. (Ne, samozřejmě přeháním J) Univerzita Pierre-Mendès-France se nachází v obřím moderním kampusu na okraji města, takže je to úplně něco jiného, než naše starobylá „filda“ v centru Olomouce, ale rozhodně to má něco do sebe. Pro našince je zpočátku asi největší můrou výuka ve francouzštině, taky jsem měla první den chuť se otočit a jít domů, ale všechno se dá zvládnout. Učitelé i paní koordinátorka, všichni jsou moc milí a i když po vás na konci chtějí výsledky, není to žádné pekelné mučení. Organizace výuky je trochu jiná, jede se po dvouhodinových blocích a seminář navazuje většinou rovnou na přednášku, takže najednou máte před sebou nekonečnou čtyřhodinovou výuku s krátkou přestávkou. V kombinaci s tím, jak má člověk nastražené uši, aby vůbec něco pochytil, a s aktivním společenským a kulturním životem máte pak co dělat, abyste neusnuli cestou na tramvaj nebo do knihovny (která je opravdu... velká a z mého pohledu skvělá!). Časem si ale na tenhle režim zvyknete – nic jiného vám totiž nezbývá. Čemu se nevyhnete, jsou Francouzi tak milovaná exposé, čili různé quasi seminárky nebo práce ve dvojici (v rámci výuky jsme se dostali i k archivnímu výzkumu). Je to dobrý trénink pro některé závěrečné zkoušky, kde takové exposé na zadané téma píšete přímo na místě (prostě vás zavřou do místnosti a máte čtyři hodiny na to, abyste tvořili).
Protože jsem se nějak rozepsala, budu to muset utnout – jednoduše, čtyři a půl měsíce v Grenoblu utekly jako voda a přes všechny lapálie (jako je například francouzská byrokracie – to by vydalo na samotný článek) to byl skvělý a nezapomenutelný semestr. A protože tam od té doby nikdo od nás nezavítal, tak tam honem někdo jeďte, ať v Grenoblu na naši katedru nezapomenou! J