Tip na výlet v okolí Olomouce: Soubor staveb lidové architektury Příkazy – „Hanácké skanzen“

Kousek od Olomouce, čtvrt hodinky vlakem v dobré dostupnosti i dalších dopravních prostředků, se nachází Hanácké skanzen. Soubor staveb lidové architektury v Příkazích, známý též jako Hanácké skanzen, je unikátním dokladem hliněného stavitelství na Hané. Pozoruhodná je míra dochování areálu jako celku, včetně zahrad s ovocnými stromy a čtyřmi unikátními špaletovými stodolami. Areál je ve své zadní části obehnán hliněnými zídkami z 1. poloviny 19. století, které jsou jedinečným dokladem rozvoje hliněného stavitelství v oblasti Hané.  Jádrem památkově chráněného areálu je však typický hanácký statek s obytnou a hospodářskou částí z roku 1875, tzv. „Kameníčkův grunt“. Výborný stupeň dochování nevykazuje pouze venkovní areál, ale také interiér statku. Zahrnuje tradiční kuchyni, světnice a dílny. Téměř veškeré vybavení se zachovalo v  původní funkčnosti až do dnešních dnů, a to i po technické stránce. Což představuje velkou výhodu pro návštěvníky – návštěvník si totiž neodnese pouze poznatky teoretické, ale zároveň i praktické. Řadu činností, dříve pro hanácký venkov naprosto běžných, může návštěvník prožít na vlastní kůži. Jako autentická kulisa slouží také všudypřítomná domácí hospodářská zvířata.

Uliční fronta historického statku z roku 1875. Zdroj: https://commons.wikimedia.org



Program je doplněn také sezónními jarmarky. S nimi je spojena také ukázka tradičního postupu výroby klasických venkovských produktů (smetana, máslo, pivo, tvarůžky apod.), řemesel (např. výroba nepálených cihel), sečení, výmlatu apod. Součástí areálu je i galerie, která slouží k pořádání příležitostných výstav. Žhavou novinkou letošní turistické sezóny je multifunkční sál v jedné z historických špaletových stodol. Jeho atraktivnost je umocněna tím, že je vybaven původními řadami sedaček ze zrušeného olomouckého kina Lípa (dříve Apollo). Je určen převážně pro filmové projekce či divadelní představení. Dramaturgie je zaměřena na filmy z prostředí českého venkova. Program je také doplněn unikátními historickými dokumenty o moravském venkovu z fondu Národního filmového archivu (NFA). Na 22. srpna je pro diváky připraveno promítání filmu Na samotě u lesa, kterému bude předcházet historický dokument z Národního filmového archivu Na moravských dědinách. Osvěžení nabízí autentická hospůdka s vybavením pocházejícím z 30. let 20. století.
Karel Svitavský










Pomník císaře Františka Josefa I. v Olomouci

http://www.socharstvi.info/realizace/pomnik-frantiska-josefa-i-v-olomouci/
Jméno císaře Františka Josefa I. je významně spojeno s Olomoucí, protože právě zde byl slavný císař Habsburské monarchie nastolen v revolučním roce 1848. Před první světovou válkou byla Olomouc městem s převažujícím německým obyvatelstvem, takže se nemůžeme divit, že s blížícím se půlstoletým výročím korunovace císaře Františka Josefa zde panovalo nutkání dát najevo přízeň a oddanost rakouskému panovnickému dvoru. Nejvhodnější řešení bylo vybudovat zde na mocnářovu počest pomník.

Jak již bylo naznačeno, hlavní ideou stavby pomníku bylo připomenout památku vstupu Františka Josefa I. v Olomouci na císařský trůn. Účelem měl tedy být projev státní oddanosti. Blížilo se totiž půlstoleté jubileum císařovy vlády.1 Kdo však mohl tušit, že pomník bude postaven jenom na dvě desetiletí z důvodu vzniku Československa? Městská rada i městský výbor začali projednávat otázku vzniku pomníku již v roce 1896. Jak píše olomoucký historik Milan Tichák, dlouho se konšelé nemohli shodnout, kde pomník postavit. Míst se nabízelo hned několik. Vhodné místo se zdálo být na Náměstí republiky (tehdejší Franz Josef Platz) v místě, kde dnes stojí kašna Tritonů (tehdy tam ještě nestála).2 Úkol byl nakonec svěřen významnému italskému urbanistovi Camillovi Sitemu, který také vypracoval regulační plán Olomouce.

Jeho významný počin pro nynější krajské město spočíval v tom, že se zasadil zachovat historické jádro Olomouce i s Terezskou bránou. Nakonec bylo vybráno hlavní náměstí, jednak pro exponovanost místa a jednak z důvodu vzniku prostoru po zbourané budově strážnice (Na jihozápadní straně radnice směrem k nynější Arionově kašně). Po stržení strážnice byl tento prostor Horního náměstí najednou úplně prázdný. Camillo Sitte tedy vypracoval projekt, který řešil zaplnění prázdného kusu náměstí sedmimetrovým pomníkem se sochou mocnáře na členitém soklu. Díla se ujali sochař Anton Břenek, kamenická firma Eduard Hauser z Vídně i umělecká slévárna Sandner taktéž z Vídně. Město stavbu nadšeně odsouhlasilo. Výsledkem byl monumentální, reprezentativní pomník, kterých císař v monarchii neměl mnoho. Otevření se konalo 2. prosince 1898 k padesátému výročí císařova nastolení. Na němž však císař chyběl z důvodu vraždy císařovny Alžběty. Podle Milana Ticháka pomník sestával z dominantní, třímetrové sochy samotného císaře v rozepnutém plášti, aby údajně vynikla uniforma s distinkcemi nejvyšší vojenské šarže – polního maršála. Mocnář vlídně žehnal pravicí věrným národům. Pomník se stal výrazným kultovním objektem ve městě, konaly se zde nejrůznější projevy loajality, například kladení věnců, vojenské přehlídky či náboženské slavnosti.3

Odstranění pomníku bývalého mocnáře Františka Josefa
Po první světové válce a s prvními dny nové republiky bylo jasné, že musí zmizet všechny stopy nenáviděného režimu z města, pomník nevyjímaje. Na zasedání 13. ledna bylo rozhodnuto o odstranění pomníku.
Městský stavební úřad usuzoval, že práce na odstranění by stály i s odvezením jednotlivých kusů na městský stavební dvůr a zadláždění stávající plochy nejméně 6000 korun.


Na základě veřejného vypsání soutěže na odstranění pomníku došlo 8 nabídek. Nakonec bylo odstranění pomníku bývalého mocnáře Františka Josefa zadáno 10. března roku 1919 dle usnesení správní komise firmě Havlíček a Plíhal závod kamenický v Olomouci.4 „S prací musí býti započato ihned, celý pomník musí odstraněn býti nejdéle do konce března 1919.“5 Tak znělo usnesení správní komise města. Pomník byl taktéž prodán firmě Havlíček a Plíhal za obnos 9000 korun s podmínkou, že firma ponechá sochu po dohodě se Sdružením moravských umělců v Hodoníně za 2500 korun.6 Socha byla uložena u tamějšího sochaře Julia Pelikána. Zde pro pořádek uveďme znění veřejné soutěže na odstranění pomníku: „Nabídky nechť zní na odstranění sochy, jakož i podstavce s výminkou, že hmoty budou nabízečem zakoupeny. Nabídky lze podati buďto na obě práce nebo na každou zvláště. Další vysvětlení dá městský stavební úřad Olomoucký. Nabídky buďtež podány u vládního komisaře až do 15. února 1919.“7 O pomník císaře Františka Josefa byl projeven také zájem v Lounech, kde chtělo město postavit pomník M. J. Husa. Pomník měl být přelit a měla z něj být zhotovena socha proslulého českého reformátora. Žádosti však nebylo vyhověno.8

Zde vidíme, že nástup první republiky byl hlavním faktorem odstranění pomníku velkého mocnáře, který, na rozdíl od mocnáře z masa a kostí (vládl 60 let), vládl v Olomouci celému hlavnímu náměstí pouhých 20 let. Útrapy, které přinesla první světová válka, vyvolaly vlnu nenávisti k předešlému režimu, kterou nové uspořádání rozpoutalo a podporovalo. A to opravdu nemohlo pomníku zachránit kůži. I proto byly jeho dny sečteny.
_________________________


1 Srov. TICHÁK, Milan: Příběhy olomouckých pomníků. Olomouc: Nakladatelství Burian a Tichák, 2002. s. 53.
2 Tamt. s. 54.

3 Srov. TICHÁK, Milan: Příběhy olomouckých pomníků. Olomouc: Nakladatelství Burian a Tichák, 2002. s. 54-57.

4 Tamt.
5 Okresní archiv Olomouc, G3, archiv města Olomouce, registratura 1874 – 1920 hospodářská, Pomník císaře Františka Josefa I. 1885 – 1920, inv. č. 343.

6 Srov. TICHÁK, Milan: Příběhy olomouckých pomníků. Olomouc: Nakladatelství Burian a Tichák, 2002. s. 58.

7 Okresní archiv Olomouc, G3, archiv města Olomouce, registratura 1874 – 1920 hospodářská, Pomník císaře Františka Josefa I. 1885 – 1920, inv. č. 343.

8 Tamt. 



Karel Svitavský 

Víkend v Belgii, aneb za málo peněz hodně muziky


„Necestuju, protože nemám peníze.“ 


Tohle klišé v dnešní době už dávno neplatí. Mladým lidem se otvírají hranice, Evropa je už v podstatě jeden stát na jednom kontinentě. Vůbec to není o penězích, o tom svědčí můj víkendový výlet po Belgii. Už druhý semestr pobývám v německém Münstru, kde studuji filosofii v rámci programu Erasmus plus. Münster je menší město v Severním Poryním-Vestfálsku, spolkové zemi, která na severu sousedí s Nizozemím a na jihu s Belgií. Proto se výlet k sousedům zdá skoro jako povinný. Jako studenti máme k dispozici tzv. Semesterticket, který si každý musí pořídit, jeho cena je něco okolo 120 E na semestr, a umožňuje studentům zdarma cestovat po celém Vestfálsku. Což je naprosto vstřícný krok ke studentům, vlaky a jiná doprava je totiž jinak dost drahá. 


Abych se dostala k víkendové Belgii, tak to shrnu v jedné větě. Čtyři města, tři dny, ubytování 0 E, vlaky 22 E, kafe, cigára a jídlo 20 E, 150 fotek. Belgičané jsou ke studentům také velmi přátelští, protože cesta z jakéhokoli města do druhého a zpět stojí pouze 6 Euro. Na tuhle skutečnost nás upozornil sympatický pán za přepážkou v malém belgickém městě Welkenraed. Jely jsme ve dvou s kamarádkou Bárou ze školy. Nápad to byl spontánní, takže jsme nic moc dopředu neřešily, co a kde budeme pobývat a co chceme vidět. To samé platí o ubytování. Jako spousta mladých lidí jsme využily k ubytování služby CouchSurfing, kdy si na webu vyhledáte svého „Couche“ u kterého přespíte. Takhle sociální síť funguje od roku 2003, je spolehlivou, protože každý ubytovatel má profil, kde jsou k dispozici k nahlédnutí recenze lidí, které u sebe nechával přespávat. My jsme na poslední chvíli našly “Couche“ v Leuven, belgického studenta, který pocházel z Taiwanu. Okamžitě po příjezdu jsme si padli do noty, Hsi byl velmi sympatický mladý muž plný života a nápadů. Navíc bydlel v samotném centru, což bylo super pro naši orientaci, kterou nemáme. Jako kuřáci jsme si všichni rozuměli.
Ze začátku totiž kouřil elektronickou cigaretu, aby byl ohleduplný, když ale zjistil, že taky sdílíme vášeň k tabáku, tak nám nabídl popelník, rychle si běžel pro svou krabičku a konverzace se zase rozproudila. Jediné co mi vadilo, byla má špatná angličtina, protože tenhle člověk byl hodně zajímavý, a dost jsem se styděla, že neumím plynně konverzovat. Asi po hodině rozhovoru jsme se dostali na téma film, chudák se zděšením zjistil, že jsme vlastně skoro nic pro něj z dobrých filmů neviděly. A když jsme odpověděly na otázku, zda jsme viděly Pulp Fiction, záporně, tak už to chudák Hsi nevydržel a pustil nám tento film na plátno, aby napravil naši celoživotní chybu. Obě s Bárou jsme pro něj byly „CRAZY“. Nakonec nás u sebe nechal přespat i druhý den, takže nám odpadla starost s dalším ubytováním. Za tři dny jsme procestovaly krásné historické Bruggy, které jsou právem nazývány „Benátky severu“. Asi devadesát kilometrů od Bruselu vzdálené útulné městečko je bezkonkurenčně zatím nejhezčí evropské město, které jsem kdy měla možnost vidět. V sobotu odpoledne jsme se zastavily při cestě do Leuven, v Bruselu. Na prozkoumání města jsme neměly sice moc času, ale stihly jsme toho docela dost. Večer jsme se vrátily zpátky do univerzitního města Leuven, česky Lovaně.


V neděli jsme při cestě domů navštívily Lutich (Liegé), nejdůležitější centrum Valonska. Zajímavostí města je bezesporu vlakové nádraží navrhnuté světově známým španělským architektem a umělcem Santiagem Calatravou. Belgie mě doslova upoutala, představila se mi jako kultivovaný a moderní evropský stát, přeplněný možnostmi k poznání. Co mě ale nejvíce zaujalo, na celém víkendu byl Hsi sám, který nás neskutečně nabíjel energií, optimista, pro kterého není nic problém. Když chce skákat, prostě skočí a nepřemýšlí o tom. Chce skočit padákem, tak prostě skočí. Celý svůj článek bych zakončila příměrem, který použil Hsi. Lidé se dělí do dvou skupin, jedni jsou astrologové a druzí astronauti. A on je typický astronaut, nepřemýšlí, jak by co nešlo nebo jaké by to bylo, on své nápady realizuje, prostě využívá života a na vlastní kůži prožívá svět okolo sebe, seznamuje se s lidmi a užívá si naplno života, sám objevuje. A tak nečtěme o cestování, ale cestujme.
Nikola Nosková


.