Atentát na kulturu – politizace hudebního undergroundu?
9:57:00
Hudební underground, tedy hnutí
příznivců neoficiální kultury, které v sedmdesátých letech začalo pučet po
Československu, se na konci sedmdesátých let zřejmě zcela proti své vůli bylo
nuceno spojit se světem jím blízkým, a přece zcela odlišným. Jako hnutí
kulturní a apolitické, snažící se politické činnosti uniknout a věnovat se
pouze své umělecké – zejména hudební a literární činnosti – se v roce 1977
sbližuje se skupinou intelektuálů, kteří naopak spíše než umělecké ambice mají
cíle politické. Díky tzv. procesu s Plastic people of the universe se
undergroundoví umělci spojují s politickým disentem a toto spojení pak
určitým způsobem pokračuje prakticky až do sametové revoluce v roce 1989.
Nabízí se zde otázka, zda by
k této politizaci došlo i bez radikálních zásahů státního aparátu vůči
„máničkám“ a jejich politizaci v rámci stranické propagandy, například ve
známém televizním dokumentu „Atentát na kulturu.“
Underground se snažil vystupovat a
být apolitický. Jejich tvorba sice byla na jedné straně protestem a provokací,
danou frustrací z nemožnosti svobodně tvořit, ale na stranu druhou neměli
politické ambice.
Zde byl rozdíl mezi politickou
motivací a ambicemi. Jejich tvorba byla krom snahy o individualitu a vlastní
vyjádření často motivována politickými důvody, ať už se jednalo o „chuť
zakázaného ovoce,“ tak i o reflexi vlastní frustrace z normalizační
společnosti. To ovšem nutně nemusí znamenat – a u drtivé většiny
undergroundových kapel i spisovatelů ani neznamenalo – že mají také tendence
společnost a politiku státu měnit. Určitě toužili po svobodě, a to nejen té
umělecké, ale po všech významech, které slovo svoboda nabízí, ale spíše než
snaha demokratizovat společnost politicky a vznášet požadavky na reformy
společnosti hledali „androši" svobody sami v sobě a ve společnosti
podobně „postižených“ kolegů, přátel a známých. Oproti disidentům, kteří se
snažili upozorňovat na problémy společnosti a svými manifesty a pracemi opravdu
požadovali změny ve společnosti celé, se underground uzavíral do sebe, možná i
proto, že po vzoru britské punkové vlny – a možná daleko důvodněji – se cítili
jako ztracená generace, kterou čeká „no future,“ které na budoucnosti nezáleží,
protože je v ní čeká stejná mizérie, jakou prožívali doteď.
I proto nejspíše nedošlo ke spojení
politického disentu a undergroundu dříve, než v roce 1977. I
intelektuálové, kteří stáli na pomezí disentu a undergroundu se nesnažili nijak
tyto dvě skupiny spojovat. Jisté spojení zde samozřejmě fungovat muselo, už
kvůli náklonnosti intelektuálů zejména k některým avantgardním a
alternativním skupinám. Jednalo se znovu ale spíše o spojení kulturní, kdy se
tyto skupiny setkávali na koncertech, recitálech nebo divadelních představení,
než že by společně plánovaly větší akce na podporu politických cílů.
Spolupráce fungovala jistě třeba
v případě samizdatových nakladatelství – stejnými lidmi na stejných
psacích strojích byla přepisována a množena jak díla umělecká, nejrůznější
básnické sbírky i romány, tak i filosofická, politická a další, která pro svou
povahu nemohla vycházet v nakladatelstvích oficiálních. V těchto
případech už k jakémusi prolínání množin „underground“ a „disent“ dochází,
jedná se však spíše o prolíná personální než prolínání duchovní či ideologické.
I z toho se zdá, že disent a
underground spíše než by se potřebovaly se pohybují stejným směrem, ale každý
po jiné koleji a každý svým vlastním způsobem. Minimálně do poloviny 70. let se
obě skupiny doplňovaly, míjely a potkávaly, ale opravdové spojení přišlo až ve
chvíli, kdy se underground začal politizovat. Ještě přesněji – ve chvíli, kdy
byl underground politizován a donucen se politizovat. Byl opravdu donucen,
protože propagandou komunistického aparátu byl vlastně politizován a musel se
s tím nějak vyrovnat.
Prvotní impuls k politizaci
undergroundového hudebního hnutí udělala propaganda dost nevybíravým způsobem.
Byl jím tzv. proces s Plastic People of the Universe. Tento proces jako
první udělal z nonkomforních umělců, které prakticky znal jen málokdo,
politikum. Komunisté si v tomto režimu vytvořili uměle opozici ze sociální
skupiny, která žádné ambice být opozicí neměla. Muzikanti a umělci souzení
v tomto procesu[1] byli
sice režimu svou tvorbou trnem v oku, ale jejich vystupování se dařilo
udržet v mezích soukromých akcí, jako byly oslavy svateb a dalších
rodinných událostí, kam se „běžný smrtelník“ obvykle nedostal, undergroundové
komunity se vyskytovaly nejčastěji na vsích v Sudetech, kde okupovaly
opuštěné domy po Němcích. Tímto procesem se ovšem underground dostává do podvědomí.
Oficiálně veřejné procesy byly propírané v médiích. Obvinění znělo –
výtržnosti. Soud jen těžko mohl definovat výtržnosti, obviňoval
z používání vulgárních výrazů a nakonec i ze zločinů proti společnosti a
proti občanskému soužití.
Soud samozřejmě sledovala média a
podávala o něm zprávy. Proces samotný už sledoval přímo v síni i Václav
Havel a i ten o něm podával zprávy. Výsledkem bylo velké zprofanování procesu
jak u nás, tak i v zahraničí, o procesu psali německé noviny, mluvilo se o
něm na rádiu Svobodná Evropa. Režim tak sice vytvořil vzorový politický proces,
ve kterém právo nemělo takřka místo, ale povedlo se mu zároveň vyburcovat
silnou opozici v místech, kde ji snad viděly paranoidní stranické a
estébácké mozky, ale kde se fakticky nenacházela. Dnes se nabízí otázka, zda si
ve snaze pozavírat všechny nepřátele režimu strana uvědomovala, že to může
skončit tak, jak to skončilo. Spojením demokratizačních sil
s volnomyšlenkáři a zástupci undergroundu, jejichž potenciál ovlivňování
veřejného mínění byl obrovský. Možná tento potenciál byl důvod, proč proti nim
chtěli komunisté zasáhnout. A slovy japonského admirála Isoruku Jamamota –
probudili spícího obra. Politizace undergroundu začala jako proces
s režimu nepohodlnými jedinci, mezi jeho důsledky pak ale vidíme několik
důležitých kroků demokratické opozice. Zejména je to vznik Charty 77, jejíž
jedna z příčin byl právě proces s PPU a která výrazně ovlivnila
politiku KSČ na konci 70. a v 80. letech. Vlastně i odliv umělců do
nuceného exilu v rámci akce asanace v 80. letech je důkazem, že tito
umělci byli bráni jako politikum a že jejich činnost je jako politická vnímána
a nakonec i opravdu politická je. Komunisté si tedy vytvořili politického
protivníka.
Politizace tedy začíná
v procesu s Jirousem, Brabencem, Karáskem a Zajíčkem. Rozhodně se u
nich nezastavuje. Zejména proto, že má režim snahu proces dál – lidově řečeno –
rozmazávat. Svědčí o tom zejména dva televizní pořady, jeden byl spíše zábavní,
nebo konzumní, druhý potom publicistický. A zatímco v prvním se Plastičtí
lidé a underground objevují spíše přeneseně, ve druhém je jim věnována plná
pozornost. V obou těchto pořad jsou vylíčeni jako nepřátelé režimu, jako
zastánci cizí a nepřátelské politiky a jako univerzální nepřátelé národa. I
kvůli tomuto líčení se nutně muselo stát, že underground se spojil
s disentem a politizoval se.
Ze zábavných pořadů pravděpodobně
nejvíce přispěl jeden z dílů legendárního seriálů 30 případů majora
Zemana, který v 70. letech hltala u obrazovek většina národa. V díle
nazvaném Mimikry vystupuje v hlavních záporných rolí stejnojmenná hudební
skupina. Nejen že hrají „jejich“ představu undergroundové muziky – píseň „Bič
boží“ se také stala mezi undergroundovou komunitou téměř kultovní, ve své
úpravě ji (možná i trošku „natruc“) hrála kapela Plastic People of the
Universe. Navíc jsou stavěni do rolí vyvrhelů a renegátů, přítěží společnosti.
Je fakt, že takto působila – a přiznejme si to – i fungovala část
undergroundové subkultury, na rozdíl od seriálových Mimiker však „androši“
obvykle neunášeli letadla a nevraždili z politických – a prostých
zločineckých – důvodů jejich piloty při snaze uprchnout na západ. V tomto
případě komunistická propaganda propojila dva různé případy – únos letadla
v podobném scénáři skutečně proběhl, s tzv. procesem s Plastic
people ovšem neměl nic společného.
Druhým pořadem, který se procesem
s Plastiky a undergroundovou subkulturou obecně zabýval, byl známý
dokument „Atentát na kulturu,“ natočený v roce 1977. V tomto
publicistickém pořadu se snaží režim obhájit proti reakci západního tisku a
médií na zatýkání a zavírání rockových muzikantů a představuje zde svůj náhled
nejen na fungování československé subkultury (podle Atentátu na kulturu spíše
kontrakultury), ale i na její politické cíle a jejich aplikaci. Ovšem právě
věci, ze kterých jsou „androši“ obviňováni, jsou zpravidla irelevantní jak
vzhledem ke své političnosti, tak vzhledem k čemukoliv souvisejícímu
s přečiny – i zločiny – ze kterých byli obviněni. V dokumentu jsou
cíleně používány nepřesnosti, dokonce i název dokumentu vznikl díky tendenčnímu
překroucení. Ačkoliv Atentát na kulturu pojednává primárně o procesu s
„Magorem,“ Brabencem, Karáskem a Zajíčkem, citují zde jako text Plastic People
of the Universe text Milana Knížáka, který reprodukoval se svou kapelou Aktual:
Probuďte pátera Koniáše
ať vstanou z mrtvých jezuiti
tisíce knih je třeba spálit
probuďte pátera Koniáše
Rozkopte obrazy spalte si knihy
divadla ať srovnaj buldozery
zahoďte všechno co má ňákou cenu
spáchejte atentát na kulturu
Krom toho, že tyto texty jsou
vkládány do úst PPU uměle a neprávem – v dnešním šílenství ohledně
autorského zákona by mohlo dojít i k zuřivým soudním sporům – interpretuje
tato i další slova ne jako umělecké vyjádření (byť je to vyjádření frustrace
mladého člověka ze společnosti, ve které žije, nebo – nedej bože – text
s náboženskou tematikou), ale jako protistátní výkřiky, které chtějí
podkopávat a ničit socialistickou republiku. Krom toho, že byli prezentováni
jako hulváti, byli zároveň ukázáni jako nepřátelé republiky. To také ovlivnilo
vnímání undergroundové komunity na její cestě k politizaci.
Je samozřejmě dost pravděpodobné,
že k politizaci undergroundu a jeho spojení s disentem by postupně
došlo vzhledem k tomu, že i undergroundové hnutí (stejně tak i disent) se
vyvíjelo a v případě snahy o aktivní nesouhlas s režimem byly více
než přirozenými spojenci. Ovšem to, že režim sám prezentoval svým občanům
underground jako politické hnutí, urychlil jeho politizaci a spojení
s disentem, který se undergroundu velmi ochotně ujal a snažil se tyto
hudebníky chránit, ačkoliv mnoho intelektuálů otevřeně přiznávalo, že tvorbu
mnohých těchto kapel vůbec nepovažuje za poslouchatelnou hudbu, nebo za hudbu
vůbec (například Jaroslav Seifert konstatoval, že se mu hudba PPU nelíbí, ale
nemůže ji podle toho soudit, protože jim se nemusí líbit jeho verše). Nutno si
tedy položit otázku, zda by režimu neprospělo, kdyby – majíc touhu proti
svobodomyslným „androšům" zasahovat – zasahovali proti undergroundu raději
v tichosti, než dělat z likvidace „mániček“ monstrprocesy. Další
otázka by měla samozřejmě následovat – byl režim v sedmdesátých letech
ještě schopen přemýšlet logicky o svých krocích, nebo to byla jízda naslepo,
během níž se snažili soudruzi zuby nehty udržet jednak u moci, jednak
v přízni sovětského svazu.
Atentát na kulturu se stal po
politickém procesu i procesem politizačním. A možná tím začalo spojení umělců a
disentu, jeho posílení a díky vzniku Charty 77 vše vyvrcholilo o 12 let později
demokratickou – a příslovečně sametovou – revolucí.
[1] Nepřesně
označovaném jako proces s Plastic People. Nepřesně proto, že mezi čtyřmi
obviněnými byl pouze jeden člen PPU, a to V. Brabenec. Další obvinění byli I.
M. Jirous, který „Plastikům“ dělal manažera, P. Zajíček z kapely DG 307 a
S. Karásek, který vystupoval „sám za sebe“.
0 komentářů