Nebojte sa v zahraničí piva, IPA nie je strešná krytina!

Kulturní dějiny
Začať článok o pive vetou: „Česi sú pivný národ“, je klasické klišé a neodpustím si ho ani ja. Pivo som sa naučil vychutnávať až v Olomouci a Prahe, pretože na Slovensku bola pred piatimi rokmi ešte hlboká doba temna. Napriek tomu ma prekvapuje, ako málo vedia mnohí Česi o tomto nápoji. Tento návod berte hlavne na orientáciu v pivných zvykoch v iných krajinách. Však čo študent na erazme robí najčastejšie?

V prvom rade sa netreba báť pivo skúšať, nech vás život zaveje kde chce. Beduíni v púšti pivo nebudú vedieť variť, ale za ochutnanie určite stojí. Pivo totižto nie je len český ležiak, alebo povestná „plznička“. To je najlepšie pivo z 19. storočia, ktoré unifikovalo chuť v Česku a mnohých iných krajinách na roky rokúce. Pivo má ale svoju tradíciu aj inde. Viete, ktorá krajina dnes predostiera najväčšie možnosti na ochutnávanie nových pív a nových surovín? Možno vás odpoveď trošku prekvapí. Je to Japonsko!

Cesta do Japonska 21. storočia však vedie cez palubu lodí východoindickej spoločnosti. Aspoň tak sa zjednodušil príbeh najinšpiratívnejšieho piva 90-tych rokov minulého storočia: Indian Pale Ale. Tzv. IPA sa varila v 18. a potom v 19. storočí vo Veľkej Británii ako veľmi chmelené pivo, ktoré vďaka chmeľu malo vydržať dlhšiu dobu. Bolo tak ideálne pre export do vzdialenej perly kolónií, ktorá mu dala meno. Spojiť IPA s Indiou je síce správne, ale nevylučuje to, že iné pivné štýly neboli do týchto končín sveta importované. Britské portery a stouty vydržali cestu do Indie aj bez výdatného chmelenia, ale ich popularita na ostrovoch bola tak veľká, že nechávali priestor pre IPA. Toto pivo určené prednostne pre britských vojakov nebolo veľmi dobré, Británia bola síce veľkou pivnou veľmocou, lenže tento pivný štýl nepatril nikdy medzi veľmi obľúbené. Celosvetovým nástupom ležiaku plzeňského typu zanikol, pretože „plzeň“ spĺňala všetko čo mala: dobre chutila a vydržala aj pár mesiacov. K tomu jej výdatne dopomohol aj geniálny francúzsky vedec Louis Pasteur a tak ležiak zvalcoval pivný svet. Mnohé krajiny prevzali lager a uspôsobili si ho, väčšina len preberala recepty z Čiech a tak bolo postavená legenda českého piva. Ale čo tá IPA? Tá zanikla v toku času ako mnohé iné pivá. Nechutila dobre a stala sa zbytočnou.

V osemdesiatych rokoch 20. storočia sa postupne kolíska pivnej kultúry presúva z Európy do USA. Dôvodov je zvýšená aktivita domavaričskej scény (alebo ak chcete „homebrewerov“), ktorí sa rozhodli bojovať proti pasterizovanému spodne kvasenému ležiaku niečím novým, príp. staronovým. Oproti mdlým chutiam bežných pív vsadili domáci výrobcovia zvrchu kvasených ejlov na vypäté plné chute, vysoké chmelenie a menšiu sladovosť. Základným rozdielom sa stalo použitie kvasníc, ktoré kvasia tzv. zvrchu, čo je aj historický postup používaný v Čechách a na Morave pred vznikom plzeňského pivovaru. Tieto nové kmene kvasníc však uvoľňovali ďaleko viac esterov pri kvasení a pivá tak získavali ovocný nádych. Spomeňte si napríklad na leto a na pšeničné pivo. Je osviežujúce? To robí ľahká chuť banánov a citrónov v ňom v spojení s klinčekom či badyánom. Pri ejloch sa viac presadili citrusy a s tým je spojené aj nové šľachtenie chmeľov. Chmele sa stávajú stále aromatickejšie a chuťovo výraznejšie. Pred novým miléniom tak v USA vzniká IPA, jej americká adaptácia AIPA (American Indian Pale Ale), ľahšia varianta APA (American Pale Ale), Briti si potom prinavracajú svoj štýl novým štýlom EIPA (English IPA), ktorý sa často zamieňa s EPA (English Pale Ale). Zmätok čo? Prešla vás chuť na pivo?

 Musíme si teda trošku utriediť pojmy. Pale ale je totižto niečo iné ako Indian pale ale a vznikol rovnako trošku inak. Inšpiráciou sa stal tzv. English pale ale (teda EPA), ktorý je predchodcom aj pre English strong bitter (ESB) a Ordinary bitter. Hovorí vám niečo Fuller´s? London Pride? V olomouckom Blackstuffe môžete ochutnať. Sú to tie britské pivá bez peny čapované pomocou pák. Sudy sú zľahka nad úrovňou výčapu a pivo sa zvetráva, čím podľa Britov naberá na kvalite (v Česku zas ide o vysokú penivosť a čerstvosť, hlavne na Morave by to bez poriadnej čapice asi nešlo). Pale ale má jemnú vôňu a jemnú chuť. Občas môže trošku podivne zapáchať, to sa stáva. Vyššie spomenutá APA tak bude americká verzia EPA, sú v nej použité americké chmele a kvasnice novej éry, čo robí pivo paradoxne aromatickejším a zvyšuje horkosť. IPA je prirodzene veľmi horké pivo, anglická verzia je opäť jemnejšia a má stredne výraznú arómu, pričom moderná americká verzia má výraznú ovocnú arómu, stredné sladové telo a vysokú horkosť. Američania robia pivo jednoducho výraznejším. A podobne ako APA sa aj AIPA vyrába z amerických surovín. To je ten hlavný rozdiel. Klasický IPA sa varí buď z amerických alebo britských chmeľov, ktoré však musia byť tradičné alebo z éry remeselných pivovarov, pokiaľ sa použijú tradičné britské je to EIPA. Okrem nich existujú moderné chmele, ktoré sú spoločne s „craft beer era“ chmeľmi základom pre AIPA. Štýl EPA v Česku dlhodobo vyrába náchodský Primátor pod označením EPA, tradičný IPA vyrába okrem Primátora aj Vysoký Chlumec pod značkou Lobkowicz, Flying Cloud IPA. Lobkowicz ale a Bernard ale do tejto skupiny nepatria, tie vychádzajú z belgických koreňov. Najväčším propagátorom AIPA sa stal rodinný minipivovar Matuška z Broum, ktorý je považovaný za najlepší český minipivovar.
Zamotané pivné štýly v USA neskončili a pokiaľ sa táto krajina plná nekvalitného piva stála miestom tak obrovskej pivnej revolúcie, bolo jasné, že podobná exotika bude stáť aj pri ďalšej revolúcii. Ešte predtým však mierila cesta do ČR.

Najväčšou výzvou pre nové milénium v pivnom svete sa stalo vytvorenie českého IPA. V tomto smere sa stal zlomovým rokom rok 2008, keď bol oficiálne uvedený na trh prvý český chmeľ určený pre ejly. Dostal meno po kaukazskej sopke Kazbek. Jedná sa o chmeľ vyšľachtený z hybridných rastlín poloraného červeňáku a kaukazského divokého chmeľu. Ejly z toho vznikli skutočne zaujímavé, ale neboli tým pravým orechovým. V exotickom Japonsku tak prišli na to, že by bolo zaujímavé skrížiť prednosti českého ležiaku s nachmeleným IPA. Prvotne z toho vznikla úplná šialenosť, tzv. Indian Pale Lager, ktorý je v posledných rokoch obrusovaný a prispôsobovaný českému pivnému jazýčku. Pivo je  horké po výrazných chmeľoch ale preležané a zjemňované sladovosťou. IPL je veľká výzva do budúcnosti, rovnako ako aj nový chmeľ na IPA zo žateckého inštitútu, ktorý snáď do roku 2019 uzrie svetlo sveta.

Z Japonska sa vráťme do Česka. Táto spleť rôznych názvov sa privalila sem. Po toku 2010 začal ohromný boom minipivovarov, ktorý je znásobovaný ešte v rokoch 2014-2015 a možno aj v tomto roku. Všetky tieto pivné štýly sa postupne dostávajú do slangu istej skupiny ľudí vyhľadávajúcej práve tieto pivá. Podiel minipivovarov síce tvorí len 1%, ale už teraz tlačí na pivnú kultúru. Každopádne zájdite si do nejakej pivotéky vo vašom okolí, alebo do minipivovaru. Poproste obsluhu o radu, zaujímajte sa o pivo a nechľastajte ho. Vychutnávajte. Spoznávajte. Užívajte.
Autor pracuje pre pivotéku Pivní ráj Olomouc, Komenského 10

 Zoznam pivovarov v okolí:

Svatováclavský pivovar (pri zbrojnici, klasické ležiaky + ochutené špeciály)
Pivovar Moritz (pri starej prírodovede, klasické ležiaky)
Pivovar v Riegrovej ulici (Nový pivovar)
Svatokopecký pivovar (Yankee APA a klasické pivá príp. so zázvorom, bohužiaľ bez vlastného podniku, fľašky nájdete v Pivním Ráji, To pravé z Hané, Sklizeno a pod. Čapovaná verzia občasne Los Bastardos na Komenského a U Kameňa na Sv. Kopečku)
Chomout (Žitná IPA Režná Bára, IPA Jaryn, American Amber Ale, APA, séria Single hop ale s použitím jedného druhu chmeľu,  bežne čapovaný po Olomouci, v Chomoutove majú vlastný podnik s výbornou kuchyňou, v centre celé portfolio napr. v Jazz Tibet club)
Kosíř (Lhota pod Kosířem, IPA Filoména, tradičné ležiaky)
Jadrníček (Náměšť na Hané, české ležiaky)
Melichárek (Horka nad Moravou, od mája do septembra otvorená záhradka, rôzne pivné štýly EPA, APA, IPA...)
Selský pivovárek, Maxmilián (dva kroměřížske pivovary, venujú sa ejlom, Selský pivovárek varí IPL)
Novodvorský pivovar (Nové Dvory, ochutené špeciály)
Lipník nad Bečvou, Osek nad Bečvou atď klasické ležiaky


Pivotéky: 


pivní ráj Olomouc

pivoteka.cz
Matúš Kratky






Balet na dvoře krále Slunce

Kulturní dějiny

Charles Le Brun 1661
     Balet, jakožto umělecká disciplína, se v podobě, jakou známe dnes, začal utvářet ve Francii v druhé polovině 17. století. Své kořeny má balet na italských renesančních šlechtických dvorech patnáctého a šestnáctého století. Do Francie se balet dostal díky Kateřině Medicejské, kde byl jeho vývoji věnován mnohem větší prostor hlavně díky postavě Ludvíka XIV. Tento monarcha je mimo jiné znám jako mecenáš věd a umění a právě balet hraje v jeho životě velmi důležitou roli. V baletních představeních sám vystupoval a díky své roli boha Apollóna získal svůj přídomek „Slunce“. Stejně jako jeho otec Ludvík XIII. společně s kardinálem de Richelieu založili Francouzskou akademii, rozhodl se Ludvík XIV., že jeho prvním krokem samotné vlády po smrti kardinála Mazarina bude založení Královské akademie tance (Académie Royal de Danse). Učinil tak v březnu roku 1661 a tato akademie sdružovala tanečníky, kteří se později stali členy baletního souboru národní opery v Paříži. Taneční akademie ve své původní podobě poté zanikla v roce 1780.
     
     Svou lásku k baletu Ludvík XIV. choval již od útlého mládí. Ve svých pozdějších dopisech králova druhá švagrová Alžběta-Šarlota Falcká, známá jako Liselotte, vzpomíná, že ani král, ani jeho bratr Filip Orleánský a vlastně nikdo z královské rodiny nebyli vášnivými čtenáři, zřejmě proto, že v mládí rozvíjeli jiné záliby. A tou, která bezesporu patřila ke králově nejoblíbenější, byl samozřejmě zmiňovaný balet.

     Tanec. Pro mladé muže 17. století umění stejně důležitý jako šerm. Toto tvrzení umocňuje jen fakt, že i jezuité pokládali za důležité, vychovávat mladou generaci v této disciplíně. Pro Ludvíka XIV. se zřejmě tím vyvoleným druhem tance stal takzvaný dvorský balet. Tento styl vyžadoval býti předváděn s mnohem větší mírou obřadnosti a důstojnosti, než kterákoli jiná forma tance. Ludvík XIV., kterému mimo jiné nechyběl ani vrozený talent, byl už i ve svém mládí zosobněním této vznešenosti a královského vystupování. Již v jeho osmi letech o něm bylo prohlašováno, že tančí vskutku dokonale.

     Období, které je ve Francii nazýváno Starým režimem, bylo poznamenáno mimo jiné i tím, že se na dvoře monarchů ve velkém měřítku rozmáhaly obřadné a zdlouhavé ceremonie, jež se striktně dodržovaly. Při těchto příležitostech hrála důležitou roli přesně daná hierarchie a symbolika. Ostatně baroko a období následující se v užívání alegorií a metafor velice vyžívalo. Nejinak tomu bylo i v umění, divadle, literatuře a tanci. Symboly, metafory, či jen gesta, nic nebylo ponecháno náhodě. Autoři té doby byli v tomto mistry. Co se týče baletu, jeden příklad, hovoří za všechny. Jedná se o baletní představení, ve kterém zazněla i následující slova, jejichž význam nemohl být nikomu z diváků nejasný.


Sur la cime des monts commençant d’éclairer

Ie commence déja de me faire admirer, Et ne suis guere avant dans ma vaste carriere,

Ie vien rendre aux objets la forme,
& la couleur,
Et qui ne voudroit pas avoüer ma lumiere Sentira ma chaleur.*


     Tyto verše zazněly právě z úst samotného Ludvíka XIV. poprvé 23. února roku 1653, když jako čtrnáctiletý vystoupil v roli Vycházejícího Slunce v Baletu noci. Hra byla uvedena u dvora za účasti královny i kardinála Mazarina, jenž se z exilu opět navrátil do Francie. Jednalo se o součást oslav, jež započaly již roku předchozího, kdy mladý následník trůnu 21. října triumfálně vstoupil do Paříže, po porážce šlechtického povstání, známého jako Fronda. Od této chvíle, na prknech divadelní scény, začal vznikat obraz nového vladaře, jenž se stal symbolem doby, kterou Voltaire ve svém díle nazývá stoletím Ludvíka XIV. Spojení umění a politiky se zde takto ukázalo v plném měřítku.

zdroj: bnf.fr
     První uvedení této hry se odehrálo v sále Petit-Bourbon. Autorem libreta byl Isaac de Bensérade, ve hře byly užity kulisy od Giacoma Torelliho, jejichž vzhled se nám dochoval na rytinách Charlese-Nicolase Cochina. Autorů hudby bylo hned několik, mezi nimi tedy Jean de Cambefort, Jean-Baptiste Boësset, Michel Lambert a Louis de Mollier.

     Balet Noci se skládá ze 45 výstupů, jež jsou seskupeny do čtyř celků. První z celků má představovat podvečer, který trvá od šesté hodiny večerní do deváté hodiny noční. Druhá část představuje noční zábavu a rozptýlení, které trvá od deváté hodiny večerní až do půlnoci. Následuje úsek, který se odehrává od půlnoci do třetí hodiny ranní. Poslední a závěrečné dějství je poté tvořeno představením časového úseku od třetí hodiny ranní až do východu Slunce.
Kristýna Olszarová
____________
* Za vrcholky hor začíná svítat a oni už mě zbožňují. Jsem teprve na počátku své slavné cesty, při níž přináším věcem barvu i tvar, a ti jenž nepřijmou mé světlo, pocítí můj žár. 

Atentát na kulturu – politizace hudebního undergroundu?

Dějiny 20. st.
Hudební underground, tedy hnutí příznivců neoficiální kultury, které v sedmdesátých letech začalo pučet po Československu, se na konci sedmdesátých let zřejmě zcela proti své vůli bylo nuceno spojit se světem jím blízkým, a přece zcela odlišným. Jako hnutí kulturní a apolitické, snažící se politické činnosti uniknout a věnovat se pouze své umělecké – zejména hudební a literární činnosti – se v roce 1977 sbližuje se skupinou intelektuálů, kteří naopak spíše než umělecké ambice mají cíle politické. Díky tzv. procesu s Plastic people of the universe se undergroundoví umělci spojují s politickým disentem a toto spojení pak určitým způsobem pokračuje prakticky až do sametové revoluce v roce 1989.

Nabízí se zde otázka, zda by k této politizaci došlo i bez radikálních zásahů státního aparátu vůči „máničkám“ a jejich politizaci v rámci stranické propagandy, například ve známém televizním dokumentu „Atentát na kulturu.“
Underground se snažil vystupovat a být apolitický. Jejich tvorba sice byla na jedné straně protestem a provokací, danou frustrací z nemožnosti svobodně tvořit, ale na stranu druhou neměli politické ambice.

Zde byl rozdíl mezi politickou motivací a ambicemi. Jejich tvorba byla krom snahy o individualitu a vlastní vyjádření často motivována politickými důvody, ať už se jednalo o „chuť zakázaného ovoce,“ tak i o reflexi vlastní frustrace z normalizační společnosti. To ovšem nutně nemusí znamenat – a u drtivé většiny undergroundových kapel i spisovatelů ani neznamenalo – že mají také tendence společnost a politiku státu měnit. Určitě toužili po svobodě, a to nejen té umělecké, ale po všech významech, které slovo svoboda nabízí, ale spíše než snaha demokratizovat společnost politicky a vznášet požadavky na reformy společnosti hledali „androši" svobody sami v sobě a ve společnosti podobně „postižených“ kolegů, přátel a známých. Oproti disidentům, kteří se snažili upozorňovat na problémy společnosti a svými manifesty a pracemi opravdu požadovali změny ve společnosti celé, se underground uzavíral do sebe, možná i proto, že po vzoru britské punkové vlny – a možná daleko důvodněji – se cítili jako ztracená generace, kterou čeká „no future,“ které na budoucnosti nezáleží, protože je v ní čeká stejná mizérie, jakou prožívali doteď.

I proto nejspíše nedošlo ke spojení politického disentu a undergroundu dříve, než v roce 1977. I intelektuálové, kteří stáli na pomezí disentu a undergroundu se nesnažili nijak tyto dvě skupiny spojovat. Jisté spojení zde samozřejmě fungovat muselo, už kvůli náklonnosti intelektuálů zejména k některým avantgardním a alternativním skupinám. Jednalo se znovu ale spíše o spojení kulturní, kdy se tyto skupiny setkávali na koncertech, recitálech nebo divadelních představení, než že by společně plánovaly větší akce na podporu politických cílů.

Spolupráce fungovala jistě třeba v případě samizdatových nakladatelství – stejnými lidmi na stejných psacích strojích byla přepisována a množena jak díla umělecká, nejrůznější básnické sbírky i romány, tak i filosofická, politická a další, která pro svou povahu nemohla vycházet v nakladatelstvích oficiálních. V těchto případech už k jakémusi prolínání množin „underground“ a „disent“ dochází, jedná se však spíše o prolíná personální než prolínání duchovní či ideologické.

I z toho se zdá, že disent a underground spíše než by se potřebovaly se pohybují stejným směrem, ale každý po jiné koleji a každý svým vlastním způsobem. Minimálně do poloviny 70. let se obě skupiny doplňovaly, míjely a potkávaly, ale opravdové spojení přišlo až ve chvíli, kdy se underground začal politizovat. Ještě přesněji – ve chvíli, kdy byl underground politizován a donucen se politizovat. Byl opravdu donucen, protože propagandou komunistického aparátu byl vlastně politizován a musel se s tím nějak vyrovnat.

Prvotní impuls k politizaci undergroundového hudebního hnutí udělala propaganda dost nevybíravým způsobem. Byl jím tzv. proces s Plastic People of the Universe. Tento proces jako první udělal z nonkomforních umělců, které prakticky znal jen málokdo, politikum. Komunisté si v tomto režimu vytvořili uměle opozici ze sociální skupiny, která žádné ambice být opozicí neměla. Muzikanti a umělci souzení v tomto procesu[1] byli sice režimu svou tvorbou trnem v oku, ale jejich vystupování se dařilo udržet v mezích soukromých akcí, jako byly oslavy svateb a dalších rodinných událostí, kam se „běžný smrtelník“ obvykle nedostal, undergroundové komunity se vyskytovaly nejčastěji na vsích v Sudetech, kde okupovaly opuštěné domy po Němcích. Tímto procesem se ovšem underground dostává do podvědomí. Oficiálně veřejné procesy byly propírané v médiích. Obvinění znělo – výtržnosti. Soud jen těžko mohl definovat výtržnosti, obviňoval z používání vulgárních výrazů a nakonec i ze zločinů proti společnosti a proti občanskému soužití.

Soud samozřejmě sledovala média a podávala o něm zprávy. Proces samotný už sledoval přímo v síni i Václav Havel a i ten o něm podával zprávy. Výsledkem bylo velké zprofanování procesu jak u nás, tak i v zahraničí, o procesu psali německé noviny, mluvilo se o něm na rádiu Svobodná Evropa. Režim tak sice vytvořil vzorový politický proces, ve kterém právo nemělo takřka místo, ale povedlo se mu zároveň vyburcovat silnou opozici v místech, kde ji snad viděly paranoidní stranické a estébácké mozky, ale kde se fakticky nenacházela. Dnes se nabízí otázka, zda si ve snaze pozavírat všechny nepřátele režimu strana uvědomovala, že to může skončit tak, jak to skončilo. Spojením demokratizačních sil s volnomyšlenkáři a zástupci undergroundu, jejichž potenciál ovlivňování veřejného mínění byl obrovský. Možná tento potenciál byl důvod, proč proti nim chtěli komunisté zasáhnout. A slovy japonského admirála Isoruku Jamamota – probudili spícího obra. Politizace undergroundu začala jako proces s režimu nepohodlnými jedinci, mezi jeho důsledky pak ale vidíme několik důležitých kroků demokratické opozice. Zejména je to vznik Charty 77, jejíž jedna z příčin byl právě proces s PPU a která výrazně ovlivnila politiku KSČ na konci 70. a v 80. letech. Vlastně i odliv umělců do nuceného exilu v rámci akce asanace v 80. letech je důkazem, že tito umělci byli bráni jako politikum a že jejich činnost je jako politická vnímána a nakonec i opravdu politická je. Komunisté si tedy vytvořili politického protivníka.

Politizace tedy začíná v procesu s Jirousem, Brabencem, Karáskem a Zajíčkem. Rozhodně se u nich nezastavuje. Zejména proto, že má režim snahu proces dál – lidově řečeno – rozmazávat. Svědčí o tom zejména dva televizní pořady, jeden byl spíše zábavní, nebo konzumní, druhý potom publicistický. A zatímco v prvním se Plastičtí lidé a underground objevují spíše přeneseně, ve druhém je jim věnována plná pozornost. V obou těchto pořad jsou vylíčeni jako nepřátelé režimu, jako zastánci cizí a nepřátelské politiky a jako univerzální nepřátelé národa. I kvůli tomuto líčení se nutně muselo stát, že underground se spojil s disentem a politizoval se.

Ze zábavných pořadů pravděpodobně nejvíce přispěl jeden z dílů legendárního seriálů 30 případů majora Zemana, který v 70. letech hltala u obrazovek většina národa. V díle nazvaném Mimikry vystupuje v hlavních záporných rolí stejnojmenná hudební skupina. Nejen že hrají „jejich“ představu undergroundové muziky – píseň „Bič boží“ se také stala mezi undergroundovou komunitou téměř kultovní, ve své úpravě ji (možná i trošku „natruc“) hrála kapela Plastic People of the Universe. Navíc jsou stavěni do rolí vyvrhelů a renegátů, přítěží společnosti. Je fakt, že takto působila – a přiznejme si to – i fungovala část undergroundové subkultury, na rozdíl od seriálových Mimiker však „androši“ obvykle neunášeli letadla a nevraždili z politických – a prostých zločineckých – důvodů jejich piloty při snaze uprchnout na západ. V tomto případě komunistická propaganda propojila dva různé případy – únos letadla v podobném scénáři skutečně proběhl, s tzv. procesem s Plastic people ovšem neměl nic společného.

Druhým pořadem, který se procesem s Plastiky a undergroundovou subkulturou obecně zabýval, byl známý dokument „Atentát na kulturu,“ natočený v roce 1977. V tomto publicistickém pořadu se snaží režim obhájit proti reakci západního tisku a médií na zatýkání a zavírání rockových muzikantů a představuje zde svůj náhled nejen na fungování československé subkultury (podle Atentátu na kulturu spíše kontrakultury), ale i na její politické cíle a jejich aplikaci. Ovšem právě věci, ze kterých jsou „androši“ obviňováni, jsou zpravidla irelevantní jak vzhledem ke své političnosti, tak vzhledem k čemukoliv souvisejícímu s přečiny – i zločiny – ze kterých byli obviněni. V dokumentu jsou cíleně používány nepřesnosti, dokonce i název dokumentu vznikl díky tendenčnímu překroucení. Ačkoliv Atentát na kulturu pojednává primárně o procesu s „Magorem,“ Brabencem, Karáskem a Zajíčkem, citují zde jako text Plastic People of the Universe text Milana Knížáka, který reprodukoval se svou kapelou Aktual:

Probuďte pátera Koniáše
ať vstanou z mrtvých jezuiti
tisíce knih je třeba spálit
probuďte pátera Koniáše

Rozkopte obrazy spalte si knihy
divadla ať srovnaj buldozery
zahoďte všechno co má ňákou cenu
spáchejte atentát na kulturu

Krom toho, že tyto texty jsou vkládány do úst PPU uměle a neprávem – v dnešním šílenství ohledně autorského zákona by mohlo dojít i k zuřivým soudním sporům – interpretuje tato i další slova ne jako umělecké vyjádření (byť je to vyjádření frustrace mladého člověka ze společnosti, ve které žije, nebo – nedej bože – text s náboženskou tematikou), ale jako protistátní výkřiky, které chtějí podkopávat a ničit socialistickou republiku. Krom toho, že byli prezentováni jako hulváti, byli zároveň ukázáni jako nepřátelé republiky. To také ovlivnilo vnímání undergroundové komunity na její cestě k politizaci.

Je samozřejmě dost pravděpodobné, že k politizaci undergroundu a jeho spojení s disentem by postupně došlo vzhledem k tomu, že i undergroundové hnutí (stejně tak i disent) se vyvíjelo a v případě snahy o aktivní nesouhlas s režimem byly více než přirozenými spojenci. Ovšem to, že režim sám prezentoval svým občanům underground jako politické hnutí, urychlil jeho politizaci a spojení s disentem, který se undergroundu velmi ochotně ujal a snažil se tyto hudebníky chránit, ačkoliv mnoho intelektuálů otevřeně přiznávalo, že tvorbu mnohých těchto kapel vůbec nepovažuje za poslouchatelnou hudbu, nebo za hudbu vůbec (například Jaroslav Seifert konstatoval, že se mu hudba PPU nelíbí, ale nemůže ji podle toho soudit, protože jim se nemusí líbit jeho verše). Nutno si tedy položit otázku, zda by režimu neprospělo, kdyby – majíc touhu proti svobodomyslným „androšům" zasahovat – zasahovali proti undergroundu raději v tichosti, než dělat z likvidace „mániček“ monstrprocesy. Další otázka by měla samozřejmě následovat – byl režim v sedmdesátých letech ještě schopen přemýšlet logicky o svých krocích, nebo to byla jízda naslepo, během níž se snažili soudruzi zuby nehty udržet jednak u moci, jednak v přízni sovětského svazu.
Atentát na kulturu se stal po politickém procesu i procesem politizačním. A možná tím začalo spojení umělců a disentu, jeho posílení a díky vzniku Charty 77 vše vyvrcholilo o 12 let později demokratickou – a příslovečně sametovou – revolucí.


 Jan Tichý



[1] Nepřesně označovaném jako proces s Plastic People. Nepřesně proto, že mezi čtyřmi obviněnými byl pouze jeden člen PPU, a to V. Brabenec. Další obvinění byli I. M. Jirous, který „Plastikům“ dělal manažera, P. Zajíček z kapely DG 307 a S. Karásek, který vystupoval „sám za sebe“.