O paradoxu dějin, který zná snad každý – Normandie

23:44:00

     
     
Fécamp... Přístav obklopený bílými útesy Normandie, zelení, stády ovcí a skotu nebo nádhernými kostely z 11.-15. století. Je krásné vidět lidi jak se v klidu prochází neopakovatelnou přírodou, dýchají svěží mořský vzduch a z útesů vysokých desítky metrů hledí upřeně do moře  kdesi k Anglii. Málokoho napadne čím by mohl tento krásný kus země projít. 

      

     Najednou vás praští do očí kus betonu, který se nápadně podobá bunkru. Příroda okolo už zamaskovala hrůzy druhé světové války. K jejich připomenutí jsou zde ale pořád masivní nacistické betonové bunkry, které jako slepý muž hledí do dáli a stále čekají na 6. červen 1945.


Fécamp nebyl místem vylodění, útesy nad ním ale tyto bunkry lemují kam až oko dohlédne. Představa toho jak dvacetiletí kluci hledí na obrovské a krásné útesy na kterých na ně čekají náckovská děla a kulomety je zvláštní až smutná. Nezbavím se ale ani dojmů vojáků Wermachtu. Podívám se stranou abych bunkr neviděl. Sedí tam pár postarších lidí. Chovají se paradoxně stejně jako stovky a tisíce milenců ztracené generace, kteří útesy navštívili v dobách, kdy o této válce nikdo nepřemýšlel a každý chtěl zapomenout na hrůzu války první. Seděli tehdy stejně jako já nyní u zdi kláštera a radovali se z vlastního bytí.



Přijíždí lodě. Do deníku poznamená rejdař datum 14. 6. 1899. Rybáři se vracejí od břehů Newfoundlandu, kde lovili tresky. Scházíme dolů do města a najednou se prostor opět promění – vidíme prchající Angličany, město je opět součástí království Francie. 

     Ujdeme dalších pár metrů. Opět padáme v čase tentokrát až do první dekády 13. století. Přijíždí jezdci a vojáci francouzského krále Filipa Augusta aby region připojili ke království. Přes nájezdy Vikingů a Normanů se přeneseme do římské doby. Vidím cestu z města. Římská cesta Fond Pitron nás dovede do města Étretat.


     Po příchodu na pláž se nad ním otevře náruč obřích útesů. Najednou stojíte na místě, kde v letech 1868 – 1869 stál jeden z nejznámějších impresionistů – Claude Monet a hleděl upřeně a kromě racků nikým nerušen na vlny bourající útesy. Jeho štětec brázdil po plátně a sklenka kalvádosu stála vedle barev. Kdyby jen věděl čeho budou tato místa ještě svědkem...




You Might Also Like

0 komentářů