O paradoxu dějin, který zná snad každý – Normandie
23:44:00
Fécamp... Přístav obklopený bílými
útesy Normandie, zelení, stády ovcí a skotu nebo nádhernými kostely z 11.-15.
století. Je krásné vidět lidi jak se v klidu prochází neopakovatelnou
přírodou, dýchají svěží mořský vzduch a z útesů vysokých desítky metrů
hledí upřeně do moře kdesi
k Anglii. Málokoho napadne čím by mohl tento krásný kus země projít.
Najednou vás praští do očí kus betonu, který se nápadně podobá bunkru. Příroda
okolo už zamaskovala hrůzy druhé světové války. K jejich připomenutí jsou
zde ale pořád masivní nacistické betonové bunkry, které jako slepý muž hledí do
dáli a stále čekají na 6. červen 1945.
Fécamp nebyl místem vylodění, útesy nad
ním ale tyto bunkry lemují kam až oko dohlédne. Představa toho jak dvacetiletí
kluci hledí na obrovské a krásné útesy na kterých na ně čekají náckovská děla a
kulomety je zvláštní až smutná. Nezbavím se ale ani dojmů vojáků Wermachtu. Podívám
se stranou abych bunkr neviděl. Sedí tam pár postarších lidí. Chovají se
paradoxně stejně jako stovky a tisíce milenců ztracené generace, kteří útesy
navštívili v dobách, kdy o této válce nikdo nepřemýšlel a každý chtěl
zapomenout na hrůzu války první. Seděli tehdy stejně jako já nyní u zdi
kláštera a radovali se z vlastního bytí.
Přijíždí lodě. Do deníku poznamená rejdař datum 14. 6.
1899. Rybáři se vracejí od břehů Newfoundlandu, kde lovili tresky. Scházíme
dolů do města a najednou se prostor opět promění – vidíme prchající Angličany,
město je opět součástí království Francie.
Ujdeme dalších pár metrů. Opět
padáme v čase tentokrát až do první dekády 13. století. Přijíždí jezdci a
vojáci francouzského krále Filipa Augusta aby region připojili ke království. Přes
nájezdy Vikingů a Normanů se přeneseme do římské doby. Vidím cestu
z města. Římská cesta Fond Pitron nás dovede do města Étretat.
Po příchodu na pláž se nad ním otevře náruč obřích útesů.
Najednou stojíte na místě, kde v letech 1868 – 1869 stál jeden
z nejznámějších impresionistů – Claude Monet a hleděl upřeně a kromě racků
nikým nerušen na vlny bourající útesy. Jeho štětec brázdil po plátně a sklenka
kalvádosu stála vedle barev. Kdyby jen věděl čeho budou tato místa ještě
svědkem...
0 komentářů